Michal Šmíd

Jóga, new age, world music… fenomény, které jsou běžnou součástí naší reality. Šířit je v podmínkách rigidního československého komunistického režimu ale znamenalo vystavovat se různým rizikům včetně zatčení a věznění.

Před nedávnem bylo v pozůstalosti po novináři Milanu Weinerovi (1924–1969) objeveno drobné fotoalbum s unikátními fotografiemi z terezínského ghetta. Podaří se po téměř 80 letech vypátrat, koho zobrazují?

Přesně před 77 lety osvobodila Rudá armáda asi nejtragičtější místo moderních dějin – tábor v blízkosti polského městečka Osvětim. Dnes si připomínáme památku 6 milionů obětí holocaustu, bylo mezi nimi i 78 tisíc Čechů a Moravanů.

V pražské ulici Na Šťáhlavce je na plotě domu číslo 5 připevněná poštovní schránka. Do podobné schránky na tomtéž místě přesně před 45 lety Václav Havel za dramatických okolností naházel desítky obálek s čerstvým prohlášením Charty 77.

Byl jednou ze stěžejních osobností českých dějin 20. století. Václav Havel nás opustil před deseti lety. Jak na něj vzpomínali lidé, kteří se s ním setkali? V koláži vzpomínek na prvního českého prezidenta nechybí ani hlas jeho samého.

„V Terezíně nebylo muzeum ghetta, ale muzeum SNB – to je taková výstižná zkratka,“ popisuje Adam Drda, jak se komunistický režim stavěl k připomínce holocaustu. Tématu se věnuje víc než tři dekády a v rozhovoru bilancuje, jak se náhled na šoa za tu dobu posunul.

Po loňské pauze vynucené pandemií mohlo zaplněné auditorium pražského Národního divadla 17. listopadu tleskat laureátům Cen Paměti národa. Zároveň se při této příležitosti sešlo Kolegium Paměti národa.

Prlov, Ploština, Juříčkův mlýn v Leskovci… místa, kde se nacisté mstili českému obyvatelstvu za pomoc odbojářům. Místa, která jsme mohli před časem navštívit s lidmi z Klubu přátel Paměti národa, a setkat se tu se svědkem tehdejších událostí Janem Hronkem.

Ty fotky obletěly celou republiku. 27. prosince loňského roku v Česku začalo očkování proti nemoci Covid-19. Spolu s premiérem Andrejem Babišem se stala první českou příjemkyní vakcíny i účastnice bojů druhé světové války Emilie Řepíková.

Ve dnech, kdy českoslovenští komunisté nejspíš definitivně opouštějí parlament, pociťují lidé, kteří se v minulosti diktátu kdysi všemocné strany postavili, vděk a zadostiučinění. Jedním z nich je i Ivo Klempíř.

Během letošního podzimu se ve čtyřech severočeských městech odehrají plenérové výstavy. Vyprávějí příběhy spjaté s regionem, který zvraty našich moderních dějin zasáhly obzvlášť citelně. Čtenářům z výstavy přinášíme malou ochutnávku.

Květa Běhalová za války pálila „neárijské“ doklady železničních zaměstnanců, během pražského povstání pronikla do německého vlaku. Po válce se nechala přesvědčit ke vstupu do komunistické strany. Definitivní vystřízlivění přinesla srpnová okupace roku 1968.

Velkou většinu svého života prožila v Praze, narodila se v Jeruzalémě, kam se jejím rodičům na počátku války podařilo utéct před nacisty. Eva vzpomíná na šikanu soudruhů z uličního výboru v 50. letech i na tragicky zesnulého manžela Josefa Vavrouška.

Na náměstí Interbrigády v pražském Bubenči se 9. května 1980 odehrála velká sláva. Soudruzi slavili 35. výročí osvobození Československa sovětskou armádou. Při té příležitosti zde odhalili pomník maršála Ivana Stěpanoviče Koněva.

Třiadevadesátiletá Anna Hyndráková účinkuje v televizním spotu, ve kterém dodává lidem sílu, aby vydrželi proticovidová opatření. Paní Anna vyjmenovává, kam nesměla chodit za války: do kaváren, divadel a kin. „Naštěstí nám nezakázali se smát,“ říká ve spotu.

„Nic z toho, co děláme, se nositelům oficiální kultury nemůže líbit. Protože je to nepoužitelné k vytváření dojmu, že věci jsou v pořádku. Věci totiž nejsou v pořádku,“ pronesl Ivan Martin Jirous řečený Magor přes 45 lety v Přešticích.

Začátek generální stávky 27. listopadu 1989 byl v kopřivnické Tatře rozpačitý. Když ale z korby náklaďáku zazněly první projevy, zaměstnanci vyšli na dvoranu. „Viseli i na sloupech a požárních žebřících. Nebylo kam šlápnout,“ vzpomíná Radomír Burša.

Robert Novák patřil k revolučně naladěným studentům pedagogické fakulty v Hradci Králové, kteří se snažili získat podporu pro stávku pražských vysokých škol. Získal ji, když ho napadl proděkan.

V listopadu 1989 přesvědčil brněnské studenty, aby neukončovali stávku před Prahou, o deset let později bránil kácení pralesa na Šumavě. „Kdybych nic jiného neudělal, tak tohle mělo smysl," říká Jaromír Bláha.