Mikuláš Kroupa

Před 35 lety vystoupil před zaplněnou Letenskou plání s emotivním projevem slovenský učitel: „Mor ho!“ Jenže velká očekávání revoluce pak vystřídalo mnohdy i bolestivé střízlivění a kocovina, konstatují autoři podcastu Století příběhů Adam Drda a Mikuláš Kroupa.

Symbol devětašedesátého: armáda, která nebojovala proti okupantům, zato „zakročila“ proti vlastnímu národu.

Srpen 1969 byl v Brně neobyčejně krutý. Při demonstracích tam Veřejná bezpečnost, Lidové milice a Československá lidová armáda zabili nebo vážně zranili několik lidí. Komunistická strana chtěla Sovětskému svazu ukázat, že situaci má opět pevně v rukou.

Před pětapadesáti lety československá státní moc brutálně potlačila protesty proti okupaci. V Praze byli zastřeleni tři lidé.

„Fyzické násilí je velmi efektivní metodou, jak donutit člověka k přiznání. Je to ale velmi špatný nástroj k tomu, abychom zjistili pravdu,“ říká lékař Jan Vevera v novém dílu podcastu Lidé Paměti národa.

Drobná stařenka. Krátké vlasy dozrzava. Starší, takový typicky babičkovský pršiplášť. Elegantně, ale nijak luxusně oblečena, upravena jako pravá dáma. Ráčkuje, přitom je ale precizní a přesná ve vyjadřování. Tak taková je skoro devadesátiletá Doris Grozdanovičová.

Mikuláš Kroupa vám nabízí rozhovor s badatelem Radkem Schovánkem. Povídali si o Státní bezpečnosti, o Andreji Babišovi, o povaze tajných spolupracovníků StB a o tom, zda toho agenti a kádroví příslušníci StB někdy litovali?

Jaké životní příběhy za sebou mají „záporáci“ historie? Co zažili? A jak se někdejších řídící důstojníci a tajní spolupracovníci StB dnes ke svým životním etapám před rokem 1989 staví? Poslouchejte další díl podcastu Století příběhů.

Jiří Navrátil zorganizoval v roce 1949 stovku skautů, aby při novém povstání dělali jako v roce 1945 spojky. Celý plán selhal. O 25 let později dostal od StB krycí jméno JUNÁK. V 90. letech soud rozhodl o neoprávněnosti jeho zařazení mezi agenty .

Neuvěřitelný příběh plný bezohlednosti se odehrál roku 1949. Estébáci zatkli maminku a její dvouletou holčičku Dášu nechali samotnou. Objevili ji až po dvou dnech. Dagmar pak vyrůstala u prarodičů a k rodičům se už nevrátila.

Co víme o rodinném táboře v Osvětimi-Březince? Na to díky výpovědím pamětníků odpovídají Adam Drda a Mikuláš Kroupa, autoři třídílné série z nového rozhlasového cyklu „Století příběhů – speciál Paměti národa a Českého rozhlasu Plus“.

Jen si doma nechal papíry... Jaroslav Vašek šel od strýce domů – pár set metrů. V době zátahu na partyzány ho kontrolovala hlídka, byl zatčen a dostal se do koncentračního tábora Flossenbürg. Několik dnů před koncem války vyrazil na pochod smrti...

Radim Palouš si z StB dělal legraci… Oslovoval tajné policisty, když ho sledovali; přednášel dějiny filozofie v celách předběžného zadržení. A při výslechu snědl „předmět doličný“ – dopis od pronásledovaného kněze Josefa Zvěřiny.

O šťastných Vánocích s rodinou snily statisíce vězňů nacistických a komunistických vyhlazovacích a pracovních táborů i bojovníci na frontách 2. světové války... Jak slavili Vánoce na celách, samotkách? Co vězni zažívali a jak se s těžkými chvílemi vyrovnávali?

V roce 1940 narazil říční parník Pentcho s pěti sty cestujícími na skalnaté útesy ve Středozemním moři. Mezi přeživšími byl i gen. Josef Hercz, chirurg a primář z pražské Bulovky, který se se čtyřmi dalšími mladíky vydal v záchranném člunu pro pomoc.

Zítra uplyne sto let od chvíle, kdy se v pražské židovské rodině Ohrensteinových narodil syn Pavel. Jako osmnáctiletý skončil v Terezíně, prošel peklem Osvětimi. Po válce přijal jméno Oliva a stal se profesorem dějin starověku.

O Janu Litomiském jeho přátelé mluví jako o výjimečném člověku: vzdělaném, veselém a laskavém, pohostinném. Jako o hluboce věřícím evangelíkovi s buldočí povahou. Nezlomili ho vyšetřovatelé StB ani bachaři na Borech.

Štěpánovi Antonijovi a Vasilině Mesárové bylo sedmnáct let, když se na začátku druhé světové války rozhodli utéct přes hranice do Sovětského svazu. Hnala je nenávist k maďarským okupantům a víra v komunistický ráj, kde není bídy. Ocitli se v pekle – v gulagu.

Odmítl lhát o „bratrské“ pomoci. Tak začala životní cesta Miroslava Jirounka, hudebně nadaného studenta, později uklízeče, lesního dělníka, odečítače vodoměrů a ještě později dirigenta komorních filharmoniků. „Je nezodpovědný, má děti, a podepíše Chartu,“ říkali.