Dvaasedmdesátiletý Kratochvíl je dnes uznávaným filosofem, autorem řady knih, například té s názvem „Pramen poznání: Zapomenuté nauky řeckých křesťanů“ zabývající se myšlenkovými tradicemi raného křesťanství. Donedávna vedl katedru filosofie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.
Nezmíním se ani při zpovědi
Před rokem 1989 Zdeněk Kratochvíl žil dvojí život. Na jedné straně byl tichým katolíkem, teologem, intelektuálem, přátelským a pozorným člověkem. Na straně druhé to byl tajný agent StB, který se ovšem přátelil s mnoha profesory v disentu, byli to například Radim Palouš, Zdeněk Neubauer, Václav Benda či Daniel Kroupa, pro StB tak mohl získávat jinak nedostupné informace o bytových seminářích. Udával přátele, u kterých bydlel. Investigativní redaktorka Paměti národa Hana Čápová na pozadí dokumentů StB a svědectví disidentů požádala filosofa Zdeňka Kratochvíla o rozhovor. Jeho reakce překvapila celou redakci: na emailovou žádost odpověděl obratem, přišel do nahrávacího studia a víc než dvě hodiny vyprávěl a odpovídal na otázky, které se týkaly jeho spolupráce se Státní bezpečností.
Tato represivní složka totalitního Československa se o Zdeňka Kratochvíla začala zajímat v roce 1975 po jeho vyloučení z bohoslovecké fakulty v Litoměřicích. Důvodem tohoto vyloučení byla především kritičnost mladého, moderně uvažujícího budoucího kněze k vedení školy a k normalizačním poměrům na fakultě.
Estébáci mu založili svazek „kandidát tajné spolupráce“ s krycím jménem „Prokop“, chtěli ho přesvědčit, aby s nimi spolupracoval. To se povedlo až o šest let později v roce 1981, tehdy se jeho status změnil na „tajný spolupracovník“ s krycím jménem „Tomáš“.
Kratochvílovi StB zpočátku pochlebovala. Žádost o setkání, které proběhlo v pražském Slovanském domě, estébáci zdůvodnili tím, že chtějí objasnit jeho „nucený odchod ze studia“, podle nich totiž nebyl v pořádku a „měly by být vytvořeny podmínky pro jeho návrat na fakultu“. Tak také zdůvodnili, proč „potřebují znát co nejvíc“. Poznamenali si ovšem také, že je to pouze jejich podání pro vedení rozhovoru, ale ve skutečnosti jde, terminologií tajné policie, o „vytěžování zdroje“. Už na začátku schůzek s StB Zdeněk Kratochvíl vlastnoručně napsal slib mlčenlivosti. Zavázal se, že o jednání s pracovníky ministerstva vnitra nebude hovořit před známými ani příbuznými, a nezmíní se o něm dokonce „ani při zpovědi“.
Hlavním zdrojem informací o Zdeňku Kratochvílovi byl pro StB agent s krycím jménem „Petr“. Jednalo se o jeho přítele a někdejšího spolužáka z litoměřické bohoslovecké fakulty Aloise Kánského (zemřel v roce 2008), který byl z teologické fakulty také vyhozen za revoltu. A stejně jako Kratochvíl byl Kánský překvapivým a pro mnohé bolestivým případem zrady na přátelství a důvěře.
Kánský narozdíl od Kratochvíla souhlas k výkonu duchovní služby získal, působil jako kněz mimo jiné v kostele sv. Antonína na pražském Strossmayerově náměstí. Skutečnost, že donášel StB, zveřejnil v roce 1991 syndikát novinářů.
Kánský na to reagoval tak, že na všech nedělních bohoslužbách tuto skutečnost věřícím přiznal. Následně se hájil tím, že estébákům mohl říci víc – neprozradil například, že Tomáš Halík je tajně vysvěceným knězem: „Já jsem za ním čtyři roky jezdil ke zpovědi, a estébáci se to nikdy nedozvěděli.“
Každopádně Kánský v roce 1975 Kratochvíla udal, že z Polska dováží náboženskou literaturu, která v Československu není k dostání, a prodává ji. O rok později referoval, že Kratochvíl v Praze navštěvuje „filosofický klub“, který se schází nejčastěji v bytě filosofa Daniela Kroupy, což StB vyhodnotila jako „prvotní informaci o schůzkách pravicových intelektuálů v Praze“. Estébáci od Kánského také věděli, že Kratochvíl se podílí i na přípravě tajné bohoslovecké fakulty, kde budou moci studovat především ti, které ze státní fakulty v Litoměřicích vyloučili.
Pro Státní bezpečnost stoupla atraktivita Zdeňka Kratochvíla po zveřejnění Charty 77. I když sám dokument nepodepsal, mezi chartisty měl přátele. Z archivních svazků StB se dozvíme, že Kánský udal Kratochvílovu účast ve filosofické skupině (spolu s chartisty Danielem Kroupou, Zdeňkem Neubauerem a Ladislavem Hejdánkem), která dokončuje souhrn filosofického dílo Jana Patočky. Jeden z nejvýznamnějších českých filosofů byl jedním z prvních tří mluvčích Charty 77, zemřel po několik hodin trvajícím výslechu Státní bezpečností.
A o rok později měla StB další důvod, proč se Zdeňku Kratochvílovi věnovat: někdejší krakovský arcibiskup Józef Wojtyla se stal papežem Janem Pavlem II. a estébáci věděli, že Kratochvíl byl tajně vysvěcen na kněze právě Wojtylou. V jeho kandidátském svazku si proto poznamenali, že patří k „důvěrným přátelům“ papeže a že se s ním během návštěvy Itálie sešel, předal mu zprávu o stavu katolické církve v ČSSR a dopis od věřících.
Spolupráci bez výhrad přijal
Osudným se Zdeňku Kratochvílovi stal rok 1979. Tehdy se mu totiž začal věnovat estébák Luděk Olexa a právě on ho o dva roky později přiměl ke spolupráci. Když se poprvé potkali, bylo Kratochvílovi sedmadvacet a Olexovi pětadvacet let. Mladý estébák se do práce pustil zostra. Navrhnul na Kratochvíla založit takzvaný signální svazek, v němž se měla doložit jeho protistátní činnost. Tajná policie se na Kratochvíla začala vyptávat v práci, v bydlišti, sledovala ho a nasadila odposlechy. Olexa si zapsal, proč chce na Kratochvíla přitlačit:
Zaujal vás příběh a chcete se podívat na videa z výpovědi Zdeňka Kratochvíla? Chcete vědět, jak zpětně hodnotí své udání na výtvarníka Jana Medka, když přitom rodina Medkových nechala Zdeňka u sebe bydlet? Ublížil udáváním filozofovi Zdeňku Neubauerovi? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
