František vyrůstal v 50. letech ve Vacenovicích na jižní Moravě, kde byl jako malý svědkem násilné kolektivizace zemědělství. Kromě toho byl z rodiny praktikujících katolíků, kteří se za komunismu setkali s tlakem a přesvědčováním, aby své děti nevychovávali ve víře. Rodiče Františka Ingra i přes to své děti k nábožentví vedli. František měl navíc dvě tety, jednu z matčiny, druhou z otcovy strany – řádové sestry Anselmu a Fidelis. Obě dvě prošly Akcí Ř, tedy nezákonným zavíráním ženských klášterů a rušením ženských řeholních řádů v tehdejším Československu.
Nástup do vojenské služby František prožil těsně před okupací vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Poté, co za dva roky kasárny opustil, zapojil se i se svou ženou Dagmar do tvorby a distribuce náboženského samizdatu, kdy spolupracoval s bývalým politickým vězněm a farářem Františkem Adamcem.
Velehrad poprvé
Psal se rok 1985 a katolickým světem silně hýbala chystající se událost – pouť na Velehrad, která vstoupila do našich moderních dějin jako jedna z největších poutí a zároveň protikomunistických demonstrací.
Tyto oslavy 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje a udělení Zlaté růže velehradské bazilice proběhly v tradičním termínu 5. července za ohromující účasti asi 100–250 tisíc lidí, kteří hlasitě vyjádřili požadavek náboženské svobody, a zároveň v atmosféře, kdy byla povolena návštěva tehdejší hlavy církve Jana Pavla II.
„Ještě před touto hlavní poutí se v dubnu chystala pouť kněžská. Byl jsem tam a udělal jsem si pro sebe audiozáznam a pořídil nějaké fotografie – stejně jako později na té hlavní pouti. Tady na kněžské bylo několik stovek kněží,“ vzpomíná František Ingr a dodává, že klér byl tehdy prošpikovaný kolaboranty z komunistické mírově-náboženské organizace Pacem in terris (SKD-PIT).
Tajní se prý činili. Jeden stál vedle varhaníka a dával mu pokyny, kdy má uhodit do kláves, aby byl program co nejvíce rušen.
Velehrad podruhé
Hlavní červencová pouť se připravovala několik dní dopředu. „Od první chvíle bylo jasné, že vedle lidí, kteří se chystají na pouť, a dalších věřících, jsou tu také mladíci od Státní bezpečnosti. Jejich šéf je asi musel nabádat, aby byli co nejméně nápadní, aby se nijak nesrocovali a podobně, ale oni byli neukáznění. Když jsme chystali hlavní tribunu, tak tam spolu utloukali čas, a já jsem už věděl, kteří to jsou, přestože byli v civilu,“ říká František Ingr, který se tehdy na přípravách přímo podílel a zároveň během hlavní pouti fungoval jako technik – zajišťoval ozvučení. A protože byl zároveň nadšeným radioamatérem, celou akci si nahrával a současně i fotografoval.
Pouť byla již od svého plánování v režii státní církevní komise, která se ji snažila nejprve utajit a později také zamlčet její náboženský charakter. Cestovní kanceláře náhle rušily zájezdy, jež měly na Velehrad směřovat, a došlo také k odklonění několika autobusových linek. V předvečer hlavní události se na Velehrad začali hromadně sjíždět milicionáři z celé republiky.
Státní bezpečnost měla zvláštní pohotovost a do kraje také přijely zásahové jednotky s vojenskými psy. Celý Velehrad byl obstoupen policejními uzávěrami. Někdejší emigrant a pozdější převor Benediktinského opatství v Rajhradě u Brna Augustin Ladislav Gazda vzpomíná na předvečer pouti v rozhovoru pro Paměť národa takto:
Velehradskou pouť rámuje několik ikonických událostí. Přicházející davy věřících vítal obrovský transparent „Vítejte na mírových slavnostech,“ což většinu lidí minimálně rozhořčilo. To hlavní pak přišlo hned v úvodu, když se slova chopil předseda Okresního národního výboru v Uherském Hradišti Zdeněk Lapčík, který pronesl: „Sešli jsme se na této mírové slavnosti…“ Řeč nedokončil. Z davu pod pódiem se ozval nesouhlasný pískot.
Po Lapčíkovi promluvil tehdejší ministr kultury Milan Klusák, který ve své řeči záměrně vynechal slovo „svatý“ v souvislosti s Cyrilem a Metodějem. „Lidé jej přerušili a křičeli: ,Svatý Cyril a svatý Metoděj!´ Byl tam také slovenský ministr, na kterém bylo vidět, jak strašně moc je naštvaný, jak zuří a jen nad tím kroutí hlavou, protože hodně protestujících bylo ze Slovenska. Vedle projevů lidí, kteří měli co do činění se státní mocí, měl třeba krásnou řeč kardinál Casaroli. Anebo když kardinál Tomášek četl dopis od Svatého otce, byla z toho cítit velká naděje na změnu,“ říká František Ingr. Do pádu komunismu zbývalo pět let.
Okopírované fotky?
.jpeg)
Fotografie z velehradské pouti vyšly pěkně. František Ingr neměl temnou komoru, a tak si je nechal vyvolat v tehdejším „fotolabu“ – tam také zjistil, že o jeho obrazový záznam měla nejspíš zájem i Státní bezpečnost: „Když jsem si pro ně přišel, ještě nebyly hotové. Ale ti, co byli ve frontě za mnou, už svoje fotky měli. Takže si nejspíš někdo udělal kopie. Potom jsem to už řešil tak, že jsem po kamarádech sháněl, kdo by mi fotky vyvolal.“
Přes to všechno jej Státní bezpečnost nikdy nekontaktovala ani nevyslýchala. O tom, že je veden v jejích záznamech, se František Ingr dozvěděl až po mnoha desítkách let. Ingrovi až do pádu komunismu v roce 1989 nepolevili ve své samizdatové činnosti a František se stal po revoluci tzv. akoltou, tedy člověkem, který smí vykonávat některé církevní obřady.
I fotografování mu jako koníček vydrželo – ještě v roce 2024 se angažoval jako autor v rámci fotografického spolku Člověk a víra, jehož primárním cílem je rozvoj křesťanské fotografie. František Ingr žil v roce 2024 spolu s manželkou Dagmar ve Starém Městě u Uherského Hradiště, kde také provázel v novém kostele Svatého Ducha.
