Příběhy

Válka na území bývalé Jugoslávie přinesla nezměrné utrpení všem národům, které se na ní podílely. Jak se Vladimír Dzuro po letech dívá na svou práci vyšetřovatele haagského tribunálu? Přinesl tento tribunál katarzi a spravedlnost? A pokud ano, jakou?

Za normálních okolností by František Lhotský vystudoval vysokou školu a převzal po svém otci prosperující továrnu na cukrovinky. Jenže přišel komunistický puč. Fabriku jim sebrali a nečekala ho podnikatelská dráha, ale pétépáci.

Přirovnání „silný jako Frištenský“ v českém prostředí začátkem 20. století zdomácnělo. Na sportovním poli se objevil muž, který se pro mnohé stal vzorem. Nejen díky svým fyzickým schopnostem a houževnatosti, ale i pro svůj charakter a vlastenectví.

Masarykova první republika, mnichovská krize, komunistický převrat, Sametová revoluce… A především druhá světová válka na křídlech Spitfiru. To jsou některé z kapitol 20. století, které za svých fantastických sto let zažil generál Emil Boček.

Není to patos, když konstatujeme, že srdce Aloise Rašína tlouklo pro republiku a tlouklo pro ni až do konce. Dvacetiletý anarchokomunista chtěl zavraždit i další „kapitalisty“, v osobnosti Rašína ale zabil člověka, který pro mladou republiku tvrdě pracoval.

Komunistům nevěřili, sympatizovali s národními socialisty. Během únorového puče protestovali. Za účast v manifestačních průvodech studenti zaplatili vězením nebo vyloučením ze škol.

„Putin je druhý Hitler.“ „Je to stejné jako v roce 1968.“ „Měli jsme se bránit jako Ukrajinci.“ Lidé, kteří svěřují své vzpomínky Paměti národa, se na válku na Ukrajině dívají optikou svých životních příběhů. 

V Hurkenthalu, šumavské sklářské osadě Hůrka, působil svérázný kněz Ignác Březina, který měl rád lidi, pivo a během kázání nenápadně šňupal tabák. Malé příběhy této vsi byly ukončeny velkými dějinami. Hůrka na počátku 50. let lehla popelem, vojáci zničili všechno.

Od narození Jeleny Bonnerové uplynulo sto let. Žena Andreje Sacharova, jaderného fyzika a snad nejslavnějšího ruského bojovníka za lidská práva ze sovětské epochy, sama prožila důstojný a po všech stránkách dramatický život.

Nacisté ho deportovali ve vůbec prvním transportu židovských mužů. Z Polska utekl do Sovětského svazu a komunisté ho odvezli do gulagu. Zachránil se narukováním do čs. armády. „Hrdinové neexistují,“ tvrdil Kurt Markovič, který prošel celou východní frontu.

Filmaři z Japonska přijeli v 80. letech do moravského městečka a hledali rodný dům Josefa Schumpetera. „Koho že to hledají?!“ Nikdo tehdy toto jméno neznal. Pro komunisty byl jako „buržoazní ekonom“ nepřijatelný, v současnosti se k jeho ekonomickým teoriím vracíme.

Před udržovaným domem s bílou fasádou na okraji australského Sydney stojí plastika. Její autorka nám otevírá dveře: Olga Horak přežila Osvětim i pochod smrti do Bergen-Belsenu. Když jí bylo osmnáct let, vážila pouhých 29 kilogramů.

Skaut, historik, čistič oken i šéf české diplomacie: Jaroslav Šedivý, který zemřel 28. ledna letošního roku ve věku 93 let, zůstával ve všech svých životních rolích především moudrým a laskavým člověkem.

Patnáctého ledna 1942 nalistovala plzeňská dívka Věrka Kohnová poslední stránku svého deníku a úhledným písmem se loučila. „Nezažila jsem sice ten půl roku mnoho hezké, ale jak ráda bych tak zůstala.“ Zápisník válku přežil. Věrka zahynula v polském ghettu Izbica.

Na prahu své dospělosti dostala Anna Hejdová povolávací rozkaz do Třetí říše. Během druhé světové války bylo nuceně nasazeno asi půl milionu Čechů a ona k nim patřila. Minimálně šest tisíc z těchto totálně nasazených přišlo o život.

Hitler se před devadesáti lety stal v Německu politickou špičkou. Proč mu tehdy říkal německý prezident „kaprál z Čech“? Měl jeho kult mezi českými Němci velký ohlas? A proč jeho taktika uchopení moci rezonovala mezi Čechy i po válce?

V lednu v Divadle Paměti národa vrcholí přípravy na už pátý ročník projektu Paměť jsme my. Každé představení mělo své jedinečné téma a způsob vyprávění. Připomínáme tak osudy lidí, kterým se po tragédii holokaustu podařilo začít žít znovu.

Bývalý legionář Čejka vedl brněnská kina Republika, Dukla a Bio Alfa. Znal se s Milošem Havlem i Voskovcem a Werichem. Rozbombardované kino ještě vlastními silami opravil, v roce 1948 ho ale komunisté vyhodili na dlažbu. Ze lva salónů se stal zlomený člověk.

Socialismus měl odstranit veškerou rasovou diskriminaci. Ve skutečnosti komunistický režim od Romů žádal, aby zapomněli svou řeč a vzdali se své identity. Jen tak mohli uspět ve většinové společnosti.