V médiích můžete najít polemiky, či dokonce tvrdá nařčení, že Ukrajinu ovládají neonacistická hnutí. Prapor pluku AZOV pak je „nacistickou svastikou“, na sociálních sítích se „experti“ vyjadřují k Stepanu Banderovi. Jak ve skutečnosti Ukrajinci vnímají své symboly?

Jak se vypořádávají se svou vlastní minulostí a co říkají historikové z Česka i Ukrajiny o Stepanu Banderovi nebo o současné neonacistické scéně v Rusku a na Ukrajině? Pro toho, kdo nikdy nebyl na Ukrajině, bude porozumění tamní symbolice o to těžší. V Evropě bychom marně hledali jiný stát, který v civilním veřejném prostoru tak hojně používá státní znaky, symboly a vlajky.

Text byl publikován na webu HlídacíPes.org.

V každém městě, v každé vesnici jsou modro-žlutě nabarvené ploty, vstupní dveře do budov, dětská hřiště v cukrkandlových barvách, často ohraničená starými pneumatikami nabarvenými ve stejných barvách bikolóry.

Lidé sami si stejně tak zdobí své domácnosti, takže nejde jen o státní nebo veřejné budovy, kde bychom čekali národní symboliku pravděpodobněji.

Když se na chvíli pozastavíme nad naším prostředím, musí nám přijít česká symbolika ve srovnání s tou ukrajinskou doslova chudá. Ano, máme vlajku, trikolóru, státní znak, o něco méně často se objevuje husitský kalich. Mimochodem jeden z původních návrhů české státní vlajky byl s černým klínem namísto modrého a právě s husitským kalichem.

U spousty symbolů došlo během času k vyprázdnění jejich původního obsahu a dnes se jim přisuzuje jiná interpretace, než jakou měly v době svého vzniku. Jako příklad je známá starověká hinduistická svastika druhotně použitá nacistickou říší v Německu.

Hledat můžeme i jinde, například v literárním díle Dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška. Ve své době šlo jistě o politickou satiru a poukázání na nefunkčnost systému, absurditu a omezenost maloměšťáctví, zatímco dnes se za symbolem „švejkovství“ skrývá laciný humor čtvrté cenové kategorie, navíc smíšený s hrdostí na svou vychytralost, z kterého se ironií osudu stala naopak gloriola maloměšťáctví.

Nebo třeba deformace husitského odkazu. Jan Žižka vytvořil nejnebezpečnější armádu Evropy své doby, ale v realitě nebyl mnoho vzdálen od náboženských fanatiků dnešního islámského světa.

Svou vlastní linii interpretace husitství měl samozřejmě komunistický režim. Zkuste ale zmínit, že husité byli křesťansko-nacionalistická teroristická skupina a hrdým vlastencům (těm, kteří pravděpodobně neznají ani lehce zapamatovatelné datum smrti Jana Husa) doslova šlápnete na kuří oko.

Pochopení vzniku symbolu a toho, co se pod ním skrývá, vyžaduje elementární inteligenci a někdy čas přemýšlet – kriticky i sebekriticky. Nepochopení, dezinterpretace jsou dílem rychlého úsudku, přejímání neověřených faktů či sdílení vlastních názorů a nálad, které jsou dnes ve společnosti čím dál populárnější. Mít nějaký vlastní názor je často na úkor sebekritického hledání pravdy.

Vskutku nemnoho to má společného s husitským mentálním cvičením v duchu:

„Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, protože pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla i od smrti…“

Fenomén Bandera

Pravděpodobně nejkritičtější místo moderní Ukrajiny a největší hromosvod ruské propagandy se týká Stepana Bandery. Nadávky Ukrajincům do banderovců velmi zintenzivněly již koncem roku 2021 a velmi účinně je začali přejímat i zahraniční podporovatelé Ruska a dezinformační weby.

Stepanu Banderovi je kladena za vinu kolaborace s nacistickým Německem, vyvraždění polského obyvatelstva v takzvané Volyňské řeži a toto stigma se nese s celým národem dodnes. Avšak reálné historické spojení Bandery s nacismem odmítají jak oslovení historici, tak i ukrajinská veřejnost. „Bandera nacista nebyl, byl radikální nacionalista a posléze symbol odporu,“ odpovídá na základní otázku vojenský historik Tomáš Řepa z Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

Stejně tak jasně se vyjadřuje i ukrajinský historik Andriy Grechylo, expert na vexologii (význam symbolů a vlajek) lvovské pobočky Ústavu ukrajinské archeologie a pramenných studií na Národní akademii věd Ukrajiny: 

„Ne, Bandera nacista nebyl. Byl to nacionalista, který si dal za cíl obnovit ukrajinský stát. Proto se proměnil v symbol, démonizovaný dříve sovětskou a nyní ruskou propagandou, která se ho snažila prezentovat jako nacistu či fašistu. Myslím, že by Češi měli takovéto manipulace s národními hrdiny pochopit.“

„Jak otec národa František Palacký, tak první prezident Československé republiky Tomáš Masaryk byli Rakušany, Němci a Maďary považováni za nepřátele, protože vznik Československa byl v rozporu s jejich zájmy.“

Bandera však nepochybně je kontroverzní osoba a nelze mu nepřisuzovat vinu na zločinech, jichž se skutečně dopustil, jako je atentát na polského ministra vnitra v roce 1934, za nějž byl zprvu odsouzen k trestu smrti, který byl posléze zmírněn na doživotí.

V tento moment se pravděpodobně rodí „mýtus Bandera“. V tomto období vstupuje do povědomí mladých radikálů, i když je prozatím spjatý pouze se Lvovskou oblastí a západní Ukrajinou. Banderův život nebyl černobílý a na jeho obhajobu, že ve skutečnosti nekolaboroval s nacistickým Německem, lze uvést fakt, že jeho rodina byla středem násilných perzekucí prováděných právě Němci za druhé světové války.

Selektivní pohled na historii

V červnu 1941, po osvobození Lvova bez kontaktu s německým velením, vyhlašuje Bandera nezávislou Ukrajinu, Hitler na tuto skutečnost reaguje velmi agresivně, velká část ukrajinských nacionalistů je zatčena a uvězněna v  koncentračních táborech.

To nemine ani Stepana Banderu, v roce 1942 je zatčen a poslán do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Ve stejném roce byli v Osvětimi zabiti jeho bratři Oleksandr a Vasyl a na podzim roku 1944 byl NKVD popraven Banderův otec.

Jak upozorňuje historik Tomáš Řepa, Bandera neměl ani přímý vliv na známou Volyňskou řež, tedy etnické čistky probíhající v letech 1943–44 páchané v oblasti historické Volyně, jež jsou dodnes bolestným prvkem polsko-ukrajinských vztahů. Bandera byl v tuto dobu totiž uvězněn v koncentračním táboře.

Za hlavního iniciátora vyhlazení Poláků je historiky shodně označován Dmytro Kljačkivskyj alias Klym Savur, okresní velitel UPA-sever (Ukrajinská povstalecká armáda), který v období března až května 1943 vydal individuální rozhodnutí o zahájení vražd v celé Volyni.

V červnu 1943 vydal tajnou směrnici UPA ve Volyni pro průběh likvidace velkého množství mužské populace polské národnosti ve věku od 16 do 60 let. Spoluviníky tohoto masakru jsou dále Ivan Lytvynčuk, nazývaný Dubowyj – UPA velitel první skupiny a vojenského okruhu Zahrawa, který byl organizátorem a iniciátorem akcí vůči polskému obyvatelstvu, a Vasil Ivachiv, nazývaný Soma – vojenský referent OUN-B, jenž přijal rozhodnutí s Kljačkivským a Lytvynčukem o zahájení protipolských akcí. Bandera v tomto soupisu chybí.

Bandera byl po celý svůj život vymezen proti Varšavě, proti Berlínu a nakonec i proti Moskvě. I proto jej následné sovětské vzdělávací osnovy a učebnice až do rozpadu Sovětského svazu neuvádějí vůbec, a když ano, tak pouze negativně. „Z pohledu Poláků jej lze označit za válečného zločince, ale v dobovém historickém kontextu Bandera není nacista,“ říká historik Řepa. (Věnuje se především soudobým dějinám, problematice střetů banderovců s československými bezpečnostními jednotkami a armádou, zneužívání tohoto tématu komunistickou propagandou, problematice tématu ve vztahu k současnému dění i hybridním konfliktům na Ukrajině.)

Banderův odkaz však žije nadále svým vlastním životem a zvlášť nyní po zahájení invaze ruských vojsk na Ukrajinu se stává novým symbolem. Zkratkou dochází k jeho adoraci jako symbolu odporu a boje za svobodu. Na přímou otázku Ukrajincům, kým pro ně Bandera je, tak velmi často uslyšíte odpověď, že jde o národního hrdinu, který celý život bojoval za nezávislou a svobodnou Ukrajinu.

Rozporuplnost vnímání některé historické osobnosti není zcela neobvyklá, i když pro příměr v našem českém prostředí bychom museli hlouběji do historie. Hlavní postavou našich dějin by tak byl již v úvodu zmiňovaný Jan Žižka. Muž, jenž v jednom svém životním období je lapkou a zločincem pronásledovaným královskou mocí, následně jde o zapáleného stoupence husitského hnutí a geniálního vojevůdce.

Čím je však historie vzdálenější, tím selektivnější vnímání a hodnocení dané osoby máme. Dnes již s úžasem a úctou k stavitelskému umu v Římě obdivujeme starověké stavby a ani zdaleka si nevybavíme krutou nadvládu jednoho či druhého římského diktátora, kdy monumentální díla byla často vykoupena krví válečných tažení, či dokonce krví vlastního lidu.

Stepan Bandera stále ještě je součástí živé historie, stejně tak jako pro nás třeba odsun sudetských Němců po druhé světové válce. S přibývajícím časem se paměť otupí a zůstanou pouze symboly, mýty a legendy.

Starosti pluku Azov

Velmi kontroverzní ukrajinská jednotka Azov je často označována za neonacistické vojenské uskupení. Její začátky se datují do 5. května 2014, kdy na základě povolení tehdejšího ministra vnitra mohly začít vznikat dobrovolné polovojenské jednotky – v reakci na první ruskou okupaci Krymu.

Od 12. listopadu téhož roku jsou všichni členové oficiálně vojáky sloužící v Národní gardě Ukrajiny. Původně šlo o rekruty z řad policejního pluku ministerstva vnitra a významnou roli tento pluk sehrál při znovudobytí Mariupolu v roce 2015.

Jimi používaná symbolika je takzvané černé slunce a vertikálně otočený vlčí hák. Oba velmi podobné symboly používalo i nacistické Německo. Vlčí hák byl symbolem německých záškodníků zvaných Werwolf a používala jej i 2. tanková divize SS.

V případě černého slunce jde o starý okultistický symbol, který si též přivlastnili nacisté ve snaze navázat na smyšlený árijský a norský historický odkaz. Podle ukrajinské interpretace však jde o podobnost náhodnou a ani jeden ze symbolů nemá navazovat na nacistické myšlenky či je podporovat.

„Znak na vlajce pluku Azov je monogram dvou písmen I a H (v latince I a N) a znamená motto: ‚myšlenka národa‘ z latinského ‚Idea naci‘. Byl vytvořen na počátku 90. let pro mládežnickou organizaci, která se stavěla jako nacionalistická. Poté, co jsem sbíral informace o symbolech různých nových politických sil, jsem se seznámil s autorem tohoto sloganu a zeptal se na obsah. Autor loga, mladý kluk, o ‚Wolfsangel‘ nikdy neslyšel a více se soustředil na grafický efekt,“ tvrdí historik Grechylo, který je sám spoluautorem malého státního znaku Ukrajiny.

Na to reaguje svými slovy i český historik Řepa: „Současný znak Vlčího háku vypadá opravdu jinak, než ten původní, a svým monogramem má znázorňovat onu ‚myšlenku národa‘, ovšem otázka je, nakolik jde opravdu o nový symbol, nebo účelovou argumentaci.“

Historik Grechylo se však proti tomuto názoru vymezuje ostře: „Vámi uváděné černé slunce a monogram podobný Vlčímu háku na Ukrajině nemají nic společného s nacismem ani s Němci. Němečtí nacisté a italští fašisté používali k propagaci svých myšlenek mnoho různých symbolů. Pokud by měly být všude zakázány podobné symboly, které se však netýkají těchto ideologií, pak bude zřejmě muset Francie změnit státní znak, na kterém je vyobrazen svazek prutů a sekera, používaný i italskými fašisty.“

Na začátku vzniku pluku Azov však dle tvrzení výzkumníka na extremismus Alexandera Ritzmanna bylo v roce 2015 v jednotce 10 až 20 procent krajně pravicových extremistů. Nicméně zkalí jedna pětina jednotky mínění o celém pluku, jenž dnes čítá na 900 členů?

Z pluku Azov se zrodil téměř mýtus, živený právě ruskou propagandou, která se velmi ochotně chytla používané symboliky a na ní demonstrovala nebezpečnost svého nepřítele, kterou z jedné jednotky rozšířila na celý národ.

Pluk Azov zároveň od doby svého vzniku prošel velkým vývojem včetně personálního, kdy se i díky této nařízené reorganizaci účinně očistil od radikálních stoupenců. Dnešní pluk Azov již zkrátka dávno není tentýž jako v roce 2014/15 a jeho zašlá pověst pravicových ultras a „nácků“ je dávno pryč.

Zůstává pouze mýtus, jenž nevědomky jako tichou poštu přejímají i zahraniční kanály. Pro samotné Ukrajince je vlajka Azovu zosobněním hrdinů, kteří statečně bojují za svou vlast již od prvních počátků války na Ukrajině v roce 2014. Navíc dobrá polovina z nich ani symbol černého slunce a vlčího háku nezná nebo pro ně žádný význam nemají, natož aby si je dali do souvislosti z dřívějším nacistickým Německem.

Krev na černozemi

Na rozdíl od předešlých symbolů je „krev na černozemi“ (dvoubarevná vlajka, červený pruh nahoře, černý dole) rozšířena daleko více a zná ji v podstatě každý Ukrajinec. A též se velmi často spojuje s použitím v neonacistické sféře. Její původ je však naprosto odlišný.

Jde o symbol na Ukrajině používaný již po první světové válce; používán byl povstaleckou armádou, která bojovala i proti nacistům za druhé světové války. Dnes tento prapor vlaje téměř v každém městě a vesnici na východě Ukrajiny, zvlášť v těch, které jsou pod současnou palbou vojsk Ruské federace nebo těch osvobozených loňským postupem ukrajinské armády na Charkov. Jakoukoliv argumentaci spojování této symboliky s nacistickou vyvrací existence ukrajinsko-židovských jednotek, které jsou již od „Majdanu“ v roce 2015.

Kdybychom přesto spojili politická pravicová uskupení na Ukrajině, která jsou více či méně dávána do souvislosti s pravicovým radikalismem (Hnutí Svoboda, Pravý sektor), pak po součtu všech hlasů ve volbách 2014 nezískaly tyto subjekty víc než 6 % hlasů.

V mimořádných volbách po rozpuštění parlamentu nově zvoleným prezidentem Volodymyrem Zelenskym v roce 2019, kdy kandidovala tato hnutí již jen pod jednou společnou hlavičkou celoukrajinského sdružení „Svoboda“, dostala tato strana pouhých 2,15 % hlasů.

Pro představu to je čtyřikrát méně, než získala strana SPD Tomia Okamury (9,56 %) v posledních parlamentních volbách v České republice v roce 2021.

Ukrajinizace Ukrajiny

Ukrajina si prošla složitým historickým vývojem od východoslovanské kolébky Kyjevské Rusi po součást sovětského impéria. Nyní poslední rok svádí opět historický boj o svou existenci, při kterém se zároveň tvoří nová národní identita a svým způsobem probíhá národní obrození.

Stejně jako kdysi v našem českém (česko-německém) prostředí je i zde vidět a slyšet změna v používání řeči. Zatímco v předválečných letech určoval národnost pas té či oné země, dnes je to zejména používaný jazyk.

Každá země a národ se dopouští v této fázi určité eufemizace svých vlastních dějin. Vzpomeňme na naše proslulé rukopisy Královédvorský a Zelenohorský. V této obrodě, kterou Ukrajina nyní prochází, bude navýsost důležité, k jakým svým historickým odkazům se přihlásí a jaký směr do budoucna si zvolí.

Navíc válka neprobíhá jen na území Ukrajiny. Rusko neustále provádí informační a psychologické operace, vytváří propagandistické dezinformační zpravodajství, které bohužel aktivně konzumuje i západní svět.

Neustálé informační útoky byly vedeny nejen proti Ukrajině, ale viděli jsme to i ve vztahu ke Gruzii nebo pobaltským republikám. A zrovna Rusko, které nejhlasitěji obviňuje Ukrajinu z fašismu a nacismu, má v současnosti největší neonacistickou komunitu na světě.

Na Ukrajině zemřelo za posledních sto let během hladomoru a druhé světové války na dvanáct milionů lidí, což je víc než současný počet obyvatel České republiky. Tento stát bojuje o svou existenci od rozpadu carského Ruska v roce 1917 a stále si ji ještě všemi těžkými zkouškami bohužel nezasloužil ani ve 21. století.

Ne všechny revoluce probíhají sametově a ne každé dělení státních území se obejde bez výstřelů jako rozdělení Československa v roce 1992. Tuto pohodlnou historii moderních dějin našeho státu jsme si nijak krvavě nevybojovali a víceméně nám spadla do klína „z vyšší moci“.

„Západní občan už asi nezná cenu svobody, není připraven ji zaplatit životem, jako to dělali ve 20. století. Nejsem si jistý, zda by v zemích západní Evropy dnešní občané tak masově povstali na obranu svých zemí, měst, domovů, rodin a své svobody,“ uvádí historik Grechylo.

Deformace symbolů, používání starých a dodávání jejich nového obsahu je naprosto běžným koloritem při rané identifikaci se sebou samým v dospívání člověka i státu.

Kolik lidí ve svém mládí hrdě nosilo tričko s Che Guevarou ať již jako demonstraci své nezávislosti nebo jen z pouhé vizuální zajímavosti rudé barvy s černou siluetou kubánského revolucionáře... Zrovna on má přitom na svědomí stovky, možná tisíce mrtvých; a přesto je v pop kultuře dnešních symbolů glorifikován.

Vyprázdněnost symbolů z jejich původního obsahu nahrazuje akcent touhy po svobodě a nezávislosti, a vzniká mýtus, legenda, ikona, ke které vzhlíží zástupy, ať již jde o husitský kalich, vlajku pluku Azov nebo strýčka Sama.

Mysleme na to, než příště půjdeme strhávat ukrajinské vlajky z Národního muzea nebo veřejně peskovat hlouček ukrajinských mladíků s prapory pluku Azov za údajnou podporu neonacismu.

Autor se věnuje převážně dokumentární a reportážní fotografii. Jeho fotografie z masakru v Buči zvítězila v letošní Czech Press Photo.