Jaroslav Libánský s romantickou přezdívkou „Abbé“ na svých fotografiích zachycoval život pražského undergroundu v sedmdesátých a začátkem osmdesátých let. Represe nemohly udolat sounáležitost tohoto společenství.
Návštěvníci jeho antikvariátu a galerie Masna ve Slavonicích, kde část roku pobývá, ho znají pod přezdívkou „Abbé“. Dostal ji od přátel na začátku sedmdesátých let, kdy jako mladý student teologie se svými dlouhými vlasy a vousy připomínal abbého Fariu z tehdy populárního zpracování Dumasova Hraběte Monte Christa s Jeanem Maraisem v titulní roli.
Odmalička byl všestranným samoukem v téměř všech uměleckých disciplínách: „Pokoušel jsem se hrát na kytaru, kreslit, dělat divadlo.“
Pocházel z pražských Dejvic, ale inspirován nevlastním dědečkem, který byl lesníkem na Šumavě, se přihlásil do tamějšího lesnického učiliště, kde ho čekal značný kulturní šok... Ocitl se v hraničním pásmu ve společnosti odchovanců nedaleké polepšovny v Kašperských horách, kteří se tam učili na dřevorubce. Po absolvování učiliště nastoupil v září 1968 do lesnické školy v Písku. Bylo to bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, a tak jeho studium začalo studentskou stávkou proti okupaci.
Než naplno nastoupila Husákova normalizace, užíval si v Písku poměrně bohatý kulturní život: „Trochu se zapomíná, že Rusy nezajímalo, co se dává v kinech nebo jaké vycházejí knížky, to jim bylo jedno. Dokud si to ale sami Češi neuřízli úplně a definitivně.“
Po maturitě na lesnické škole začal studovat bohosloví a kromě focení také tvořil koláže, ovšem bez ctižádosti „prorazit“ v uměleckém světě. Prostřednictvím svých přátel Svatopluka Karáska, Egona Bondyho a své budoucí manželky Dády se sblížil s prostředím undergroundu: „Díky těm koncertům se tady objevila spousta lidí, kteří si chtěli prostě dělat svoje věci. Bez nějakých ambicí...“

Po podpisu prohlášení Charty 77 se jeho rodina ocitla pod silným politickým tlakem. Domovní prohlídky se opakovaly i dvakrát třikrát týdně, Státní bezpečnost mu vyhrožovala odebráním dětí do dětského domova, malý syn zažíval v první třídě šikanu. Pod tímto tlakem se Jaroslav Libánský rozhodl s rodinou emigrovat. Rakousko jim nabídlo politický azyl, a tak zakotvili v místní emigrantské komunitě. Po roce 1989 se věnoval i „land artu“, například podél česko-rakouské hranice rozmístil 250 bust Edvarda Beneše.
„Pro mě a okruh mých známých to byla tak intenzivní, zajímavá doba, že všechny represe zdaleka nemohly udolat pozitivní stránky toho, jak jsme žili, jak lidi spolu vycházeli, navzájem si pomáhali a komunikovali,“ vzpomíná Jaroslav Libánský na život v undergroundu.