Já jsem teď sice tady, ale v mysli jsem pořád ve válce. Myslela jsem, že jsem ji opustila, ale když jsem při vašich oslavách zaslechla zvuky, které připomínaly výbuch, došlo mi, že jsem prostě stále ve válce... Nesu si to s sebou. A to já žiju v Kyjevě, kde to zdaleka není tak hrozné jako blíž frontě!
Celkově se ale u vás cítím jako doma. Z nějakého důvodu mi Praha připomíná Kyjev. Líbí se mi nálada, kterou tu lidé mají. Nosíte stužky v národních barvách, to děláme i my, včera jsem tu viděla i ukrajinské vlajky, za to moc děkuju. Je pěkné cítit, že nám někdo podává pomocnou ruku, že nás někdo podporuje. I proto jsem přesvědčena, že vyhrajeme. Díky těm, kteří jsou na frontě, i díky těm, kteří pomáhají, aby tam mohli dělat svoji práci.
To my děkujeme! Cenu Paměti národa dostáváte za vaše osobní zásluhy, dostává ji i celá Ukrajina za to, co pro nás děláte. Ocenění máte za vaši disidentskou minulost. Byla jste jedním ze zakládajících členů ukrajinské helsinské skupiny. Kdo byli ti lidé a jakou měli pro svoji činnost motivaci?
Každý měl svoji motivaci, to byste se musel zeptat každého z nich. Kolik z nás je ale ještě naživu? Většina asi už ne. Ukrajinská helsinská skupina zprvu nebyla velká, ale postupně se rozrostla tak, že ne každého jsem osobně znala. Můžu tedy mluvit jen za sebe.
Já osobně jsem prostě nemohla jednat jinak, mám už takovou povahu. Teď o mě říkají, že jsem prý byla odvážná, jenže já jsem spíš strašpytel. Jenom jsem prostě nemohla jinak. Může to znít divně, ale dělala jsem to proto, abych se mohla podívat svým dětem do očí. A to jsem ještě nevěděla, jestli nějaké budu mít.
Pamatuji se, že když jsem se jednou loučila s těmi disidenty, kterým dovolili emigrovat nebo lépe řečeno, které vypudili, tak jsem jednou řekla, že pláču i za svého syna, kterého možná nikdy nebudu mít. Protože já jsem tehdy nemohla čekat, že se všechno změní, že jednou přijde svoboda a že bude Ukrajina nezávislá. Věřili jsme v to, žili jsme pro to. Ale když jejich útok začal, bylo to nečekané. Alespoň pro mě. Teď každopádně syna mám a do očí se mu podívat můžu.
Je těžké odpovědět, proč to dělám... Dokud jsem na to měla sílu, tak jsem odpovídala: mohla jsem se rozhodnout, že se k tomu hnutí nepřipojím, nebo se nějak z té situace vykroutit. Ale to bych pak přestala naplno žít, byla bych jako tělo bez duše. Prostě jsem nemohla jinak.
A co na to říkala vaše rodina, co vaše matka? Vy jste nepocházela z disidentských poměrů, naopak…
To je pravda. Máma mě jednou dala na vybranou: měla jsem zvolit mezi rodinou a disidentskou cestou. Zvolila jsem disidentskou cestu. A na půl roku jsme se pak přestaly stýkat. Potom to už ale máma nevydržela, měla mě moc ráda, a nakonec mě i podpořila.
Když mě podruhé zatkli v Oděse a po měsíci jí dovolili se se mnou setkat, posadili ji proti mně při výslechu. Vyšetřovatel seděl zboku. Přesvědčoval mě, abych se kála a myslela na rodinu, a matka mu naoko přitakávala. On potom musel pryč, protože měl telefonát, a máma mi dala znamení: „Vytrvej! Drž se!“ Ale bála se o mě. Byla pak hodně nemocná, trpěla cukrovkou, když jsem se pak vrátila, byla už kvůli cukrovce slepá.
Táta se mě už nedočkal. S ním jsem měla trochu odtažitější vztah. Samozřejmě máma by se bez jeho pomoci za mnou do Oděsy nedostala. Ale on mi ani nepsal dopisy.
Do Mordvinska už za mnou potom nejel nikdo, tam jsme prostě návštěvy neměly. Je to daleko. Jet takovou cestu kvůli setkání, které vám můžou, ale také nemusejí povolit, to už nemá cenu.
Dostáváme se k vašemu věznění, mluvila jste o věznici v Oděse a pracovním táboře pro politické vězenkyně v Mordvinsku na Urale. V každém z těchto zařízení jste strávila tři roky. Za co? Jak oficiálně zněl váš rozsudek?
V mém prvním i druhém rozsudku figuroval Afghánistán, tamní válku jsem označovala za zločinnou. Byla jsem proti vměšování se Sovětského svazu do války. Když mě zatýkali, kolegyně v práci mi spílaly, že jsem proti válce v Afghánistánu. Když jsem se po letech vrátila, ty samé ženy se mi omlouvaly. Poznaly, že mám pravdu, protože jejich synové v té válce umírali.
A také šlo o lidská práva. Odvolávala jsem se na ústavu a ukazovala, že je porušována. Nesměli jsme se svobodně vyjadřovat, scházet se na demonstracích, jednat podle našeho svědomí. I církve omezovali.
Ještě před rozsudkem jsem měla jít do armády a dokončit studia – studium medicíny na vojenské katedře na armádní zdravotní sestru. Zavolali mě k armádní registrační komisi, ale já mezitím poslala všechny svoje dokumenty Brežněvovi na znamení toho, že chci opustit Sovětský svaz. Chtěli totiž, abych s sebou přinesla doklady. Řekla jsem: ne! Ať to rozhodne Brežněv! To bylo také součástí obvinění, neměla jsem totiž ani svoji vojenskou knížku.
U soudu zaznívaly strašné lži a já jsem jen mlčela. Odmítla jsem podepsat závěrečné protokoly a řekla jim, že tohle není soud, ale jen imitace soudu.
Ve druhém rozsudku k obviněním přibylo ještě Polsko, protože tehdy už tam byla Solidarita. Ptáte se mě, za co mě odsoudili? V táboře se mě taky ptali, byli tam i kriminálníci, vrazi. Když jsem to tam vysvětlovala, prý to byla antisovětská propaganda. Neměla jsem ani právo jim říkat pravdu!
Mluvíte o pravdě, o tom, jak je důležité pravdu říkat. Dnes vidíme zase lež, jak všude jako by vítězí. Jak dlouho může společnost existovat, když je postavena na lži?
Myslím, že společnost postavená na lži dlouho vydržet nemůže.
Já nevěřím Rusku a ani jejich opozici. Mám jednu vzpomínku z tábora. Mluvili jsme tam i ukrajinsky, jazykem, který byl v SSSR potlačován. Řekla jsem tehdy, že asi jednou budeme muset mít zákon, podle kterého bude na Ukrajině převládat ukrajinština. A všichni ti političtí vězni z Ruska se na mě rozkřičeli, že něco takového nedovolí.
Je mi líto Západu, že ještě pořád věří té pohádce o novém a spravedlivém Rusku. Nic takového totiž nebude. Nikdy tam nebude demokracie. Protože kdyby byla, nemohli by mít svoje impérium. To jejich hrozné impérium by v podmínkách demokracie nemohlo existovat.
Co nám ještě chcete říct?
Chtěla bych říct, že jsme vděčni Čechům a vděčni Slovákům i všem ostatním, kteří nás podporovali. Možná bychom té pomoci rádi viděli více, já určitě ano. Ale jsme vděčni za to, že nás v tom nenecháváte samotné. Jinak bychom tomu příšernému monstru nedokázali odolávat.
Ale Ukrajinci platí obrovskou cenu: cenu krve. Pořád ji platíme. Jestli prohrajeme, Rusko nás zničí. A bude to horší než hladomor. To, co se teď děje na okupovaných územích, totiž lze stěží nazvat lidským chováním. Děkujeme za vaši pomoc a podporu.
