Barbora Šťastná

Skladatel Jan Kapr se po roce 1948 zařekl, že „nenapíše ani notu, která by nesloužila socialismu“. Dvacet let poté vrátil Stalinovu cenu a vystoupil z KSČ. Režisérka Lucie Králová zachytila jeho život v nekonvenční, vtipné i emotivní dokumentární opeře KaprKód.

V době normalizace bylo do vydávání samizdatů zapojeno mnoho statečných lidí, kteří často ani nepatřili k disentu. Opisování zakázaných textů za pět korun na stránku pro ně bylo malým, ale velmi riskantním přivýdělkem.

Výraz „buržoazní pavěda“ k nám doputoval ze Sovětského svazu, jde o přesný překlad ruského „buržuaznaja lženauka“. Označoval vědní obory, které se marxistům-leninistům z různých důvodů nehodily do krámu.

Komunistům se nikdy zcela nepovedlo vymýtit z mysli lidí duchovní poselství Vánoc. Ale pokud jde o Velikonoce, byli úspěšnější. Pro mnoho lidí se jejich smysl zredukoval na pomlázky, nabarvená vajíčka a panáka něčeho ostřejšího.

„Úplně nejhorší, historicky ve všem,“ řekl o Karlovarském kraji bývalý premiér Babiš. Místní se k jeho výroku často ironicky hlásí. Právě tady se ale koncem 80. let zrodilo výrazné recesistické hnutí, které zpestřovalo šedé časy normalizace.

Filozofy, historiky, kněží nebo vyhozené překladatele jste v ulicích mohli potkat jako myče oken a výloh. Kýbl, stěrka a hadr se za normalizace staly nečekanými symboly svobody.

Zájmy dělnické třídy jako celku byly pro komunistický režim „posvátné“. Ale zájmy jednotlivých dělníků mu na srdci tolik neležely. Odbory, které se jich měly zastávat, se proměnily v ryze formální a bezzubou organizaci.

Josif Stalin a Klement Gottwald zemřeli jen devět dní po sobě. Jejich úmrtí před sedmdesáti lety vyvolalo spektrum reakcí napříč celou československou společností. Emoce ale mnohdy ostře kontrastovaly s pompézností nařízeného státního smutku.

Snažil se držet od politiky stranou, nakonec se však stal mluvčím Charty a svou filozofii proměnil v aktivní občanský postoj. Pociťoval mravní nezbytnost, a proto na sebe vzal riziko. Zaplatil za něj: před 46 lety v roce 1977 zemřel uštván nekonečnými výslechy StB.

Celý život propojovala lidi z různých konců světa – ať už prostřednictvím překladů cizojazyčných textů nebo svou humanitární pomocí. Podat pomocnou ruku těm nejpostiženějším pro ni bylo samozřejmostí. Věra Šormová zemřela letos 24. února ve věku sto tří let.

Násilná smrt Jana Masaryka 10. března 1948, od níž letos uplynulo 75 let, ovlivnila životy tisíců lidí v tehdejším Československu. Někteří byli postiženi za to, že o ní nahlas říkali svůj názor. Pro jiné se tragédie stala morálním závazkem.

Oslovení „soudružko“ či „soudruhu“ slýchali od dětí mnohokrát denně, věšeli Aurory na nástěnky a kličkovali při psaní posudků na žáky posledních ročníků… Jaké tlaky učitelé základních a středních škol za normalizace zažívali?

„Putin je druhý Hitler.“ „Je to stejné jako v roce 1968.“ „Měli jsme se bránit jako Ukrajinci.“ Lidé, kteří svěřují své vzpomínky Paměti národa, se na válku na Ukrajině dívají optikou svých životních příběhů. 

Komunistický režim se po celou dobu své existence zaštiťoval proklamacemi, že vědecký výzkum – jeho slovníkem „vědeckotechnická revoluce“ – je naprostou prioritou. Ve skutečnosti se vědecké bádání často odehrávalo spíše režimu navzdory...

Skaut, historik, čistič oken i šéf české diplomacie: Jaroslav Šedivý, který zemřel 28. ledna letošního roku ve věku 93 let, zůstával ve všech svých životních rolích především moudrým a laskavým člověkem.

V práci, na oslavě MDŽ, na schůzi. V době normalizace byl alkohol všudypřítomný. Léčba alkoholismu se ale často stávala doménou lékařů s kádrovými škraloupy, protože nikdo jiný to nechtěl dělat. Počet alkoholiků se u nás od 60. do 80. let ztrojnásobil.

Socialismus měl odstranit veškerou rasovou diskriminaci. Ve skutečnosti komunistický režim od Romů žádal, aby zapomněli svou řeč a vzdali se své identity. Jen tak mohli uspět ve většinové společnosti.

Marta Sandtnerová vyprávěla příběh secesní vily sochaře Stanislava Suchardy, svého rodného domu. Sídlo, postavené pro rodinnou idylu, se za jejího života stalo svědkem vyhánění Židů, bojůvek s nacisty, drancování komunisty. „Hostilo“ i smutné vojačky Rudé armády.

Svůj život zasvětil studiu novodobých dějin Česka a Slovenska. On sám byl jejich součástí ať už jako mladý komunista, účastník Pražského jara, pronásledovaný disident nebo podporovatel disentu v emigraci. V pondělí 9. ledna se Vilém Prečan dožívá devadesáti let.