„Všechno ve mně volalo: ano, ano, chci zpátky do života,“ říká Jan Potměšil
Konec roku 1989 byl obdobím, kdy se s pádem komunistického režimu změnil život všem lidem v tehdejším Československu. Mladému herci Janu Potměšilovi však v těch dnech osud přinesl úplně jinou změnu – stejně krutou jako nečekanou. Přesto se dokázal vrátit do života.
Opravili 37 kostelů. Komunisté některé vzápětí zbourali, „obec ustoupila těžbě“
Na Mostecku nechali práce jako na kostele… Velké dílo má za sebou v mosteckém pohraničí početná rodina Ladislava Hyleny. Dobrovolně se ve volném čase pustili do opravy kostela v Hoře Svaté Kateřiny a během pětatřiceti let zachránili i mnoho dalších památek.
Na frontě zněly české i německé koledy. Ten večer nepadl jediný výstřel
Štědrý večer za druhé světové války měl mnoho podob. V protektorátu lidé strádali nedostatkem potravin, v nuceném nasazení a na frontách navíc i steskem po domově. A strachem, že už nikdy neuvidí své blízké.
„Staří lidé mě prosili, ať nevolám lékaře. Chtěli umřít doma,“ říká pečovatelka
Jak vypadala péče o seniory za socialismu? Na jedné straně velké a zanedbané domovy důchodců, na druhé straně osamělí staří lidé ve svých bytech, kteří se děsili, že je pošlou do nemocnice. „A co když tady přes víkend umřete?“ „To nevadí. Tak umřu. Ale umřu doma.“
„Jsi typ poníženého Žida. Moje děti narozené v Izraeli ale vyrostou jako hrdé.“
„Nechci, aby ani trošičku nasály tvou mentalitu,“ slyšela od příbuzných. Helena Kleinová se narodila tři roky po válce, ale na celé její dospívání i po odchodu do Izraele vrhlo temný stín trauma holocaustu. Marně se snažila být jako všichni ostatní.
Na „lodi sebevrahů“ prchali před nacisty. Z Prahy až na ostrov Mauricius...
Během plavby posádka lodi zradila, námořníci hodili palivo do moře a utekli; pak lidé na palubě prožili epidemii tyfu, viděli výbuch zaoceánského parníku, který je měl zachránit. Anina Korati utíkala před holocaustem a její anabáze připomíná dobrodružný román.
„Do lampionového průvodu jsme nesměli.“ Jak vyrůstaly děti chartistů?
Strach z domovních prohlídek, ponižující návštěvy ze „sociálky“, hrozba umístění do dětského domova. Ale také semknutost rodin, vřelé vztahy a pestrý život v disidentské pospolitosti. Pamětníci vzpomínají na dětství v chartistických rodinách.
„Odporné šaty, oplzlá gesta.“ Pankáči v totalitní ČSSR – vybočovali, tedy vadili
Punkové hnutí v normalizačním Československu ze začátku nebylo žádným cílevědomým „bojem“ proti režimu a už vůbec ne politickou opozicí. Režim si z pankáčů ale nepřátele vyrobil.
„Muže ti zastřelíme, děti dáme do plynu a ty si najdi skobu a provaz.“
3. listopadu zemřela devadesátiletá Alena Popperová, jejíž příběh je svědectvím o holocaustu z pohledu dítěte z česko-židovské rodiny. Její otec zaplatil životem za směšné přestupky proti protižidovským opatřením a matku gestapo týralo bestiálními výhružkami.
„Politikou se zabývám, protože ona se zabývala mnou.“ AKTUALIZACE: D&Š o Karlovi
Karel Schwarzenberg si po smrti Jana Masaryka jako devítiletý kluk slíbil, že nikdy nepřestane usilovat o svobodu Československa. Za největší zázrak svého života považoval návrat do vlasti. Karel Schwarzenberg zemřel 11. listopadu roku 2023.
„Dirigent je vždy svým způsobem vyhnanec,“ říkal Libor Pešek
Jeho život byl naplněný hudbou, ale také neustálým cestováním mezi evropskými i zaoceánskými městy. Český a světový dirigent Libor Pešek zemřel 23. října tohoto roku.
Mezi dětmi marně volal na gestapáky: „Já jsem Jiříček! Vraťte mě domů!“
Právě před osmdesáti lety – 24. října 1942 – bylo v Mauthausenu popraveno 262 příbuzných a spolupracovníků parašutistů, kteří se podíleli na atentátu na Heydricha. Co se stalo s jejich dětmi? Nacisté je skoro tři roky věznili v utajení.
Právníci v čase bezpráví. „Nezlobte se, pane doktore, musel jsem ho odsoudit.“
Jaká byla role advokátů v době, kdy právní řád platil jenom naoko? Právníci mluví o proměnách systému od padesátých let až do doby normalizace. Jejich vzpomínky zaznamenala Paměť národa.
„Už jsem se pro Louise rozhodla. Ztratím rodinu i vlast, ale nemůžu si pomoci.“
... zapsala si do deníku na jaře 1945 jednadvacetiletá Vlasta Čepková. Jejím vyvoleným se stal francouzský válečný zajatec Louis Laval, kterého potkala jako totálně nasazená zemědělská dělnice. Jejich příběh připomíná román.
„Velitel ghetta rozdával dětem sardinky. Pak je poslal do plynu.“
„Jen minimum mých kamarádů z Terezína se po válce vrátilo,“ říká Pavel Pick, který byl do terezínského ghetta deportován s rodiči jako šestiletý. Jejich nejužší rodina měla štěstí, podařilo se jim dočkat se v Terezíně osvobození.
Každý by to nevydržel. Osud Němky ze Sudet. Těžký i plný naděje…
Němka ze sudetského Krušnohoří osiřela za druhé světové války: tento původ předurčil Růženu Pavlíkovou k osudu plnému těžké práce a nuceného stěhování. Prožívala ale také naději a dobré vztahy. Cizí lidé, kteří se jí ujali, se pro ni stali novou rodinou.
Rozkaz zněl jasně: „Trampské hnutí rozbít nebo infiltrovat Státní bezpečností.“
Trampové milovali svobodu a komunistický režim zneklidňovali už jen tím, že se nechtěli nikde organizovat. Jak je ale trestat za to, že tráví čas v přírodě? Na čundry v době normalizace vzpomínají tehdejší trampové i bývalý příslušník StB.
Zničené zdraví a kořalečný mor. Temná strana života horníků za socialismu
Vysoké platy, tituly hrdinů socialistické práce, oslavné projevy – to všechno mělo horníkům v socialistickém Československu vynahradit skutečnost, že důležitější než jejich zdraví a životy jsou pro režim tuny uhlí.
„Táta se o mém narození dozvěděl ve vězení. Pak ho popravili.“
Alois Jaroš se narodil v době, kdy jeho otec seděl v cele smrti. Život ho stála vykonstruovaná kauza, která udělala z několika desítek soukromých sedláků ze středních Čech domnělou „teroristickou bandu“.
Století Dany a Emila Zátopkových
Když se seznámili, měli pocit, že je svedla dohromady osudová náhoda. Oba se totiž narodili ve stejný den – 19. září 1922. Dnes si tedy připomínáme sté výročí narození Dany i Emila Zátopkových. Dana Zátopková svěřila své vzpomínky Paměti národa.
