Šárka Kuchtová

Během války zahynulo přes třicet jeho příbuzných. „Po válce jsem si říkal: buď to pro mě končí taky, anebo budu něco pořádného dělat, abych na ‚to‘ nemusel myslet.“ A dělal vědu. Podívejte se na trailer k dokumentu o Munkovi, který v červnu vyhrál cenu Emmy Awards.

Vasil Timkovič by se v březnu dožil stovky. Při našem posledním setkání už zuřila válka na východě. Komentoval ji jednoznačně: „Ukrajinci bojují za svoji svobodu, za svoji vlast, jako my jsme bojovali! Vzkažte jim, ať se rvou do poslední chvíle! Musí vyhrát!"

Vojáci v britských uniformách pochodují hlavní třídou. Kromě československé a sovětské vlajky nesou i americkou a dvě britské. Kde se vzali ve východních Čechách? Na květen 1945 i odjezd britských vojáků z města vzpomínala pardubická rodačka Eva Kopecká.

Odmítl převzít památeční medaili, kterou mu přichystala ruská ambasáda. Jaroslav Pros se stal komunistou už před válkou, ale s komunistickou stranou se rozkmotřil po srpnové invazi. Ovšem iluze o spravedlivé socialistické společnosti ztratil už krátce po válce.

František Hovora během heydrichiády unikl gestapu jen o vlásek, pak se tři roky ukrýval. Po válce si v pardubické nádražní úschovně vyzvedl kufr. A v něm vzpomínky na své nejdražší, mnoho z nich během heydrichiády zahynulo na popravišti pardubického Zámečku.

Bohuslav Vokoun se v osmi letech dostal do sirotčince Viléma Hartwiga v Horní Čermné na Pardubicku. Díky bohulibému zařízení se jeho smutek rozplynul. V roce 1939 se sem ale nastěhovali němečtí vojáci, vychovatelka pak děti odvedla do zařízení v protektorátu.

Albínu Huschkovi bylo na konci války sedm let a mluvil jenom německy. Byl svědkem tehdejšího nemilosrdného zacházení s Němci. Ze sedmnácti set obyvatel mohlo v Ketzelsdorfu zůstat jen pět rodin, Huschkovi uchránil od vysídlení neněmecký původ maminky.

Oční lékařka Blanka Brůnová, která stála v roce 1965 u zrodu prvního aplikačního střediska kontaktních čoček, slaví 90. narozeniny a stále přednáší vysokolským studentům.

František Černý perzekuované Židy zaměstnal ve svém výrobní podniku a když v prosinci odjížděli transportem do Terezína, protestoval proti brutalitě gestapa. Krátce poté zahynul v Osvětimi.

„Nebýt mé maminky, tak já tady nejsem. Ona měla už jen mě a život beze mne pro ni neměl smysl. Proto vynakládala všechno, co mohla, abych já přežila,“ vzpomínala Anita Franková.

V lednu 1977 podepsala Prohlášení Charty 77 se svým manželem Jaromírem Stibicem. Nešlo jim o politiku, ale o dodržování lidských práv v Československu, ke kterému se komunistická moc zavázala.

Jarmila Halbrštátová se odstěhovala do Sovětského svazu za rodiči, kteří v meziválečném období pracovali v Rostovské oblasti. Domů se vrátila jako spojařka tzv. Svobodovy armády.

Jejich odvahu připomíná pomník u lesa, ve kterém najdete jámu po zemljance, v níž se schovávali váleční uprchlíci a východní výsadek Mistra Jana Husa. Vesničané jim pomáhali od léta 1943.

Po záboru Podkarpatské Rusi Maďarskem se rozhodl pro útěk do Sovětského svazu. Doufal, že tam vznikne československá legie jako za první světové války. Po překročení hranice ho však zadrželi Sověti a poslali do gulagu.

Musela se vyrovnat s tragédií Ležáků, při které nacisté zavraždili její žákyni Mařenku Hrubou. Děti milovala, ale její manželství zůstalo bezdětné. Manžela jí zavřeli komunisté a vrátil se s podlomeným zdravím.

Radista výsadkové skupiny Silver A Jiří Potůček se 28. června 1942 přemístil do nového úkrytu u sedláka Antonína Burdycha v osadě Končiny u Červeného Kostelce. O dva dny později ho zde dopadlo gestapo.

Byl konec roku 1939, když se gymnazista Vasil Timkovič se dvěma spolužáky rozhodl k útěku do Sovětského svazu. Tou dobou byla Podkarpatská Rus okupována Maďary a z nedaleké polské hranice se stala hranice sovětská.

Když architekt František Schmoranz v roce 1885 stavěl honosnou vilu pro hraběte Jiřího Larische-Mönnicha, nemohl tušit, že se za pár desítek let z jejího sklepení stane vězení a z parku popraviště. A že mezi 194 popravenými bude i jeho pravnučka Anička Žváčková.

Sedmnáctiletý Jaroslav se ocitl v říjnu 1944 v policejní věznici gestapa v Malé pevnosti v Terezíně. Následovaly lágry Buchenwald a Flossenbürg. Přesný důvod svého věznění se nikdy nedozvěděl.