Středobodem bohatých vzpomínek Evy Kopecké na Pardubice je velký rodinný dům s ovocnou zahradou, v němž rodina bydlela od roku 1932.
Stál na strategickém místě poblíž nádraží nedaleko kolejiště, kde se z nejrůznějších důvodů odstavovaly vlaky. Kopeckým stačil pohled z okna, aby viděli aktuální události.
Nádraží tvořilo dějiny
Nejotřesnější vzpomínku má Eva Kopecká na vlak se židovskými vězni do koncentračního tábora. „Byly to otevřené nákladní vagony a těm zuboženým vězňům z nich koukaly jen hlavy. Na špagátu měli plechové hrníčky, které spouštěli dolů a nabírali si jimi sníh, aby se napili. Němečtí vojáci kolem hlídali, aby se k nim nikdo nedostal. Maminka jim chtěla dát něco k jídlu, ale nedovolili jí to.“
Na konci války na tom samém místě zase zastavil vlak plný britských vojáků, kteří se vraceli ze zajateckého tábora. Kvůli zdemolovaným kolejím nemohli dál a museli se někde ubytovat. Tří kamarádů se ujala rodina Kopeckých. Nejvíce se s nimi sblížil bratr pamětnice, tehdy šestnáctiletý Vladimír, student gymnázia, který ovládal základy angličtiny.
Vladimír vojákům ukázal staré Pardubice, renesanční Pernštejnský zámek, radnici a další památky. Prohlédli si i německé vojenské letiště, kde stály letouny Messerschmitt, které překvapivě zůstaly i přes spojenecké bombardování města nepoškozené. Nakonec se zúčastnili slavnostního průvodu spojeneckých vojáků napříč městem a Vladimír si s nimi dopisoval až do únorového převratu v roce 1948.
Kromě Britů u sebe rodina ubytovala i ruské vojáky, s nimiž měli pro změnu otřesné zkušenosti. Na nádraží rodina Kopeckých viděla také Edvarda Beneše, který po válce projížděl Pardubicemi. Tatínek Václav, vášnivý fotograf, tuto událost zdokumentoval.
Ještě během války dům ohrožovaly nálety, otec Evy Kopecké v něm proto vybudoval kryt. „Byla to docela prostorná místnost ve sklepě pod kuchyní. Tatínek ji celou nechal ze všech stran vyztužit trámy silnými asi 30 x 30 centimetrů. Po válce, když se kryt rušil, byla z toho spousta dřeva, které se odváželo na náklaďácích.“
Nálety na narozeniny
První velký nálet provedla letadla britské RAF v noci z 21. na 22. července 1944 a zahynulo při něm třiačtyřicet lidí. Další dva denní nálety se těsně za sebou odehrály 24. srpna 1944 v již zcela americké režii 15. letecké armády USAF a zahynulo při nich více než dvě stě lidí. Třetí americký nálet proběhl v den dvaadvacátých narozenin Evy Kopecké 28. prosince 1944. „Maminka mi zrovna pekla kaštanový dort, ale museli jsme letět do krytu.“ Tehdy bombardéry svrhly na rafinerii 122 tun trhavých leteckých bomb. Zahynulo „pouze“ sedm osob.
Během náletů měli Kopečtí štěstí, bomba spadla nejblíže čtyři sta metrů od jejich domu. Eva Kopecká však pamatuje například na přímý zásah v Nerudově ulici a Palackého třídě. Spolu se dvěma rodinami byli Kopečtí domluveni, že se po každém náletu vzájemně zkontrolují, aby si případně pomohli. Bratr Vladimír vždy sedl na kolo a nezapomněl si přibalit fotoaparát, aby všechno zdokumentoval. Například zasaženou Nerudovu a Leteckou ulici, rozbombardované nádraží nebo letiště.
Jednou po skončení náletu pamětnice spolu s bratrancem Zdeňkem utíkala do Palackého ulice, kde bydlel její strýc Karel. Dům, v němž žil, dostal zásah. „Na zbořeništi nikdo pořádně nevěděl, kam se lidé schovali, ale museli být zavaleni ve sklepě. Vytvořila se řada a rukama jsme nabírali drť a cihly do kbelíků, abychom se dostali ke sklepnímu okénku. Za chvíli začali vytahovat mrtvé lidi.“
Otec Václav Kopecký se nechal zaměstnat jako vedoucí účtárny na jatkách a k tomu si udělal zkoušky na vážení dobytka, aby si mohl přivydělat. Jatka zvolil i proto, že to byl zdroj masa a v hubených válečných letech možnost přilepšit rodině. „Všichni, kteří dělali na jatkách nebo v potravinářství, si trochu přilepšovali,“ vzpomíná Eva Kopecká na to, co se otci nakonec málem stalo osudným.
Otec se z Mariboru vrátil pohublý, ale celkem zdravý, a živitelkou rodiny se od té doby stala Eva Kopecká. Po válce se stala svědkem vyklízení německých domácností po odsunech, na které má rozporuplný názor. Na jednu stranu je plná emocí, ale na druhou stranu dobře ví, že ne všichni Němci byli nacisté.
Jeden příběh zná osobně velmi dobře, protože její kamarádkou byla Elsa Doleschelová, odsunutá Němka. Po válce rodinu Doleschelových vystěhovali a Eva Kopecká ztratila s Elsou kontakt. Nenapadlo ji, že by se ještě někdy shledaly. Elsa však po revoluci v roce 1989 pamětnici napsala. „Styděla se a prý jestli s ní chci vůbec mluvit. Samozřejmě, že jsem chtěla, neměla se přece za co stydět!“ Takřka po padesáti letech, v roce 1994, se setkaly v Německu osobně.
Eva Kopecká se nikdy nesmířila s příchodem komunismu a myslí si, že komunisté nejsou o nic lepší než nacisté. Celý život pracovala v administrativě, v několika obchodních podnicích a posledních patnáct let před důchodem ve Státním ústavu dopravního projektování v Pardubicích. Neprovdala se a nemá děti. Vychovávala svou neteř Alenku a žila natolik bohatým životem, že jí vlastní rodina nechyběla. Nejšťastnější roky prožila do svých sedmnácti let, než přišla válka, a poté po revoluci v roce 1989. Žila pro děti svého bratra s nadějí, že se budou mít lépe. Zemřela v roce 2019.
Líbí se vám tento text a chcete si prohlédnout celou fotogalerii? Předplaťte si Magazín a podívejte se na dalších více než padesát fotografií!
