„Už můj pradědeček se v Lubech zabýval výrobou hudebních nástrojů, můj děda taky,“ vyprávěl pro Paměť národa mistr houslař Jan Pötzl. „Hlavně můj otec, ten dělal nástroje od začátku do konce. Jeho předkové dělali jen části. To byla ta manufaktura, která v Lubech kvetla! Zabývali se tím všichni – někdo dělal třeba jenom krky nebo hlavičky, někdo korpusy. Přenášelo se z baráku do baráku, až vznikl celý nástroj. Já jsem to už nezažil, ale z vyprávění vím, že se říkalo, že v Lubech je nebe plné houslí. Kam se člověk podívá…“
Schönbach
To bylo před druhou světovou válkou. Luby byly tehdy doma i ve světě známé pod názvem, který v hudebním světě dodnes rezonuje – Schönbach. Ve městě se tehdy mluvilo německy, koneckonců i zmiňovaný Josef Pötzl, Janův otec, byl německého původu. Stejně jako pamětník Nikolaus Markert, synovec houslaře Niklase Kirschnecka.
Dnes žije ve východoněmeckém Duryňsku, před válkou byl malé dítě: „Bylo nás tam asi pět tisíc obyvatel, Němců. Češi byli ‚pohraničníci‘, my jsme jim říkali financové. Ti tam bydleli se svými rodinami. Ještě přednosta železniční stanice byl Čech a asi tam byl i nějaký český učitel, ale celkem jich bylo málo.“
Město žilo hudbou, téměř všechny děti chodily na housle do hudební školy, i malý Nikolaus. Pamětnice Gerhilde Benker se narodila do rodiny Höfnerových, což byli „fabrikanti“, ve skutečnosti spíše provozovatelé větší manufaktury na výrobu kytar.
Růže pro Hitlera
Hospodářská krize ve třicátých letech znamenala prudký pokles poptávky po hudebních nástrojích. V Lubech jako i jinde v německojazyčných oblastech rostla nespokojenost. A bohužel i volání po jednoduchých populistických řešeních a vládě silné ruky. A v sousedním Německu ji nabízel nacistický režim Adolfa Hitlera...
„Pak přišel rok 1938 a tehdy to už zavánělo válkou. Přijeli čeští vojáci a jezdili po ulicích v malých tancích a nákladních autech a stříleli do vzduchu,“ vzpomínal Gerhard Dotzauer, syn výrobce mandolín. „Můj otec absolvoval v roce 1926 výcvik v české armádě. A když byla mobilizace, měl narukovat. Ale on se rozhodl utéct do Německa, přiběhl domů a volal: „Kluku, musím pryč!“ Rozrazil dveře do ložnice, popadl kabát a zmizel zadním vchodem. A to už mu byli v patách čeští policisté a chtěli ho zatknout. Pak jsme o něm několik týdnů neslyšeli.“
Brzy poté Nikolaus Markert viděl vjíždět do města auta wehrmachtu. A jela vpravo! Mnichovská dohoda vstoupila v platnost, Sudety připadly hitlerovské Říši. Ve městě se zanedlouho objevil i Adolf Hitler osobně, obyvatelé ho vítali, sešly se masy lidí.
Květiny nakonec osobně Hitlerovi předat nedokázal. Tehdy ho to naštvalo, dnes je rád.
Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
