„Někdy o Vánocích 1976 přišel Petr Uhl a strčil mi papír, kde bylo napsáno: ‚Já ti dám něco přečíst.‘ Usoudila jsem, že mu hráblo, protože to mi přece mohl říct. Ale on mi dal přečíst Chartu. A zase mi strčil další papír, a že jestli to chci podepsat, tak mám na lísteček napsat to a to. Tak jsem to podepsala,“ popisovala Petruška Šustrová konspiraci doprovázející její podpis Charty 77. Když dokument bez zaváhání podepsala, byla už matkou tří dětí. A za sebou měla dva roky věznění za výzvy k odporu proti sovětské okupaci.
Setkání se Sudety
Narodila se v roce 1947 v Praze a vyrůstala jako nemanželské dítě, se svým otcem se seznámila až v šestnácti letech a ani později ho nevídala. Když jí bylo devět let, její matka se provdala za Vladimíra Šustra – a z Petrušky, která do té doby měla matčino příjmení, se stala Petruška Šustrová.
Její maminka Jitka Bodláková pracovala jako redaktorka – nejprve Československého rozhlasu a později Státního nakladatelství dětské knihy – a po večerech tak psala posudky, překládala a přepisovala. Ve vinohradském bytě v Kolínské ulici s nimi bydlela ještě babička, na Petrušku měla vliv i matčina sestra Jelena a její muž Jan Košnar – tato teta se strýcem se po válce namísto budování kariéry rozhodli odejít dosidlovat Sudety. Usadili se v Michalových Horách u Mariánských Lázní a Petruška tam za nimi jako malá často jezdila. Hrála si v tzv. „bouračkách“, rozpadajících se chalupách po odsunutých Němcích, tehdy jí to prý připadalo úplně normální.
Odsun sudetských Němců začala podle svých slov reflektovat až mnohem později. Zlom představovala studie slovenského historika Jana Mlynárika, kterou v roce 1978 publikoval exilový časopis Svědectví. „To bylo jako bomba. Najednou se ukázalo, že to prostředí vůbec není tak jednotné, protože část historiků zaržála jak poraněnej kůň,“ líčila třeskuté počátky diskuse, která s větší či menší intenzitou pokračuje vlastně dodnes.
„Najednou jsem si uvědomila, kde jsem to vlastně v dětství byla a co jsem to tam viděla. A říkala jsem si: Hele, to je zvláštní – a nikdo mi nic neřekl!“
Později se prý se strýcem a tetou na toto téma pohádala, poválečný odsun německé menšiny považovala za zločin. „Který ale samozřejmě není odčinitelný,“ tvrdila. „A vlastně odčinitelný nikdy nebyl, protože že by se ti Němci z toho Bavorska chtěli vrátit do komunistického Československa – no tak to zcela určitě nechtěli.“
Lidi začali říkat, že byli pomýlení
Školní vzdělávání ji příliš nenadchlo. Věci, které jí připadaly normální, se „nesetkávaly s úspěchem“. Zato ji bavily knihy, takže ve škole si prý až do maturity četla pod lavicí. V roce 1966 nastoupila ke studiu češtiny a dějepisu na Filozofickou fakultu UK. To už se schylovalo k Pražskému jaru, na fakultě to žilo, už od poloviny šedesátých let tu například působil tzv. Klikoživ, Klika opozičních živlů – polorecesistické uskupení studentů, kteří byli v roce 1964 překvapivě zvoleni do fakultního výboru Československého svazu mládeže (ČSM).
Petruška se v té době držela stranou. Vdala se za Jiřího Hrůšu a v květnu 1967 se jí narodil syn Ivan. Přerušila tedy studium a věnovala se mateřským povinnostem. V srpnu 1968 ale přijely tanky Varšavské smlouvy a situace se dramaticky změnila. Její matka uprchla do Švýcarska, brzy poté se k emigraci odhodlala i sestra Ivana a o deset let mladší bratr. Petruška se rozešla se svým prvním mužem a zůstala sama s malým synem a babičkou.
Teprve za těchto okolností se vrhla do veřejného dění. „Najednou lidi, kterých si člověk vážil, začali říkat, že byli pomýlení. To bylo takové slovo tehdejší doby, ‚pomýlený‘,“ vysvětlovala své důvody k politickému angažmá.
„Ti lidé, kteří se bušili v prsa, že polednovou politiku nedají, tak najednou – že tedy vlastně zase ne. To bylo tak odporný!“
V listopadu 1968 se konalo plénum ÚV KSČ, jehož závěry se nesly v duchu nastupující normalizace. Následně úřady studentům zakázaly manifestace chystané k Mezinárodnímu dni studentstva 17. listopadu. Studenti, mezi nimi Petruška Šustrová, se proto rozhodli vstoupit do stávky: okupační stávku zahájili 18. listopadu a stávkovat vydrželi tři dny.
„Místnost byla celá popsaná nápisy. A pořád tam někdo byl. Ve dne v noci. Chodily tam různé delegace z podniků, že nám drží palce. Lidé vozili peníze – ne velké peníze, prostě co se vybralo. Přivezli třeba rum nebo špekáčky, abychom měli co jíst. Protože to byla okupační stávka, takže ti studenti tam měli být jakoby pořád.“
Na programu nebyla jen politika: konaly se koncerty Karla Kryla či Jiřího Suchého, přednáškou přispěl Egon Bondy. „Byl to hodně živý čas. Ale bylo jasné, že stávka skončí, a co bude dál, že se neví. Jednotliví činitelé, kteří se chtěli držet toho, čeho se drželi na jaře, museli odcházet. A tak se to pomalu lámalo.“
Hnutí revoluční mládeže
Petruška Šustrová se ale s porážkou nehodlala snadno smířit. Hledala někoho, kdo by byl ochotný v odporu pokračovat – a našla Petra Uhla, Jaroslava Suka, Jaroslava Baštu, Michala Stašu a další mladé lidi, se kterými v prosinci 1968 na koleji Větrník založila Hnutí revoluční mládeže (HRM).
V zakládajícím manifestu se hnutí přihlásilo k socialismu, k myšlenkám nové levice a trockismu, v zásadě se ale stalo platformou pro lidi různých politických názorů, které spojoval odpor proti stávající situaci. Petruška podle svých slov nebyla žádná revolucionářka ani trockistka, proti nastupující normalizaci by se ale prý „spojila i s čertem“ a nenašla zkrátka nikoho jiného, kdo by byl podobně aktivní.
Hnutí vydávalo revoluční provolání a protestní prohlášení, cyklostylovalo letáky a navázalo kontakty se zahraničím. V Petruščině bytě se množil například polsky psaný Necenzurovaný bulletin či sborník s názvem Byrokracie ne – revoluce ano. Před prvním výročím srpnové invaze hnutí šířilo výzvu k pasivnímu odporu, vyjádřenou v deseti praktických bodech. Lidé podle ní měli vyjádřit odpor k okupaci tím, že 21. srpna 1969 nepojedou tramvají, nekoupí si noviny a podobně. Řada z nich tak skutečně učinila, což ovšem nezměnilo nic na tom, že protesty proti okupaci byly tvrdě potlačeny a nadlouho se staly posledním masovým projevem odporu proti režimu.
Také samotné HRM mělo být brzy definitivně potlačeno. Od října 1969 se mezi členy hnutí pohyboval agent StB Josef Čechal a sbíral kompromitující materiál. Na přelomu let 1969 a 1970 bylo devatenáct mladých lidí postupně zatčeno.
Pro Petrušku si přišli 15. prosince 1969. Tajní na ni čekali před poštou, kde v té době pracovala. Odvezli ji domů k domovní prohlídce a poté následoval převoz do Ruzyně. Půldruhého roku tam strávila ve vazební věznici. Společnost jí tu dělaly povětšinou různé „šlapky“, jejichž absurdní a „nesmyslně kruté“ příběhy ji prý utvrdily v přesvědčení, že stát, ve kterém žije, je nelidský – do kriminálu zavírá lidi, kteří by od něho potřebovali spíše pomoc.
Zatímco byla ve vězení, svět se změnil
Dlouhý pobyt ve vazební věznici prý snášela hůř než samotný výkon trestu. Bylo frustrující, že proces stále nepřicházel – spisy byly uzavřené, v Rudém právu se psalo, že politické procesy nebudou, ale Petruška seděla ve vazbě a netušila, co bude. Režim si s nimi zjevně nevěděl rady: obviněných bylo devatenáct – takže přes všechny proklamace šlo o velký politický proces – a podstata trestného činu byla „chabá“.
Když nakonec k soudu přece jen došlo, Petruška dostala dva roky, z nichž si už většinu odseděla. Nejdelší trest – čtyři roky – si odnesl Petr Uhl. Petrušku převezli do ženské věznice v Opavě. Navlékala tam korálky a skládala do beden květák, čelila svévoli bachařek a těšila se na návštěvy malého synka, které ovšem zároveň byly i zdrojem bolesti. Od matky ze Švýcarska dostávala balíčky s tím nejnutnějším: „Cigarety vždycky byly, to bylo důležité. A posílala mi nescafé. Když jsem jí napsala, že tam není horká voda, psala, že to bylo vymyšlené na to, aby si to vojáci mohli míchat ve studené vodě. Takže po zbytek trestu jsem popíjela studený nescafé.“
Koncem roku 1971 vyšla z vězení a zjistila, že svět se mezitím změnil. Rádio mělo zcela jiný tón, noviny jako by znovu psaly o neexistujícím světě, zmizel zájem o veřejné dění, bývalí spolužáci přecházeli na druhou stranu ulice. Společnost se „normalizovala“. Nebylo snadné se aklimatizovat a zbavit se jisté „pomatenosti“, kterou si prý z kriminálu přinášejí všichni věznění.
„Pořád to srovnáváte a vlastně tu realitu života na svobodě vidíte jako trochu neskutečnou.“
„Všechno vám to připadá odlehlé, jste jako za zdí nebo nějak nad tím. V rozhovorech – máte-li, s kým mluvit – se k tomu člověk pořád vrací. A připadá si provinile, že nedělá to, co by chtěl a měl dělat. Že ta dobrá předsevzetí, jak si to nalinkoval v té dlouhé vazbě, trochu opršej a člověk se zabývá blbostma.“
Období po podpisu Charty bylo „zavalující“
I proto se v sedmdesátých letech pohybovala hlavně „mezi svými“: lidmi kolem bývalého HRM, kteří si tak jako ona prošli vězením, a lidmi tak či onak setrvávajícími v opozici. Přes svého druhého muže Vavřince Korčiše se dostala k samizdatové Edici Petlice, v níž Ludvík Vaculík vydával zakázané autory. Začala pro Petlici přepisovat a zapojila se do sítě půjčovatelů nepovolené literatury. V únoru 1976 ji Věra Jirousová uvedla do pověstného disidentského bytu Němcových v Ječné ulici a Petruška se definitivně „přehoupla na stranu undergroundu“.
Seznámila se s širším okruhem lidí kolem hudební skupiny The Plastic People of the Universe, mimo jiné i se svým třetím manželem Jaroslavem Kukalem. Vlasatí muzikanti a jejich přátelé – včetně Kukala – byli v březnu 1976 zatčeni a obviněni z toho, že při vystoupeních údajně vyjadřují neúctu ke společnosti a pohrdání jejími morálními zásadami, a to prý zejména užíváním vulgárních výrazů. Petruška na ten popud napsala dopis předsedkyni senátu. Vylíčila v něm absurditu představy, že by sprostá slova byla pro československou mládež něčím neznámým.
Nebyla sama, kdo psal dopisy mocným či vlivným. Na podporu Plastiků se ozval básník Jaroslav Seifert, filozof Jan Patočka, spisovatelé Václav Havel, Ivan Klíma, Pavel Kohout a další osobnosti. Jejich otevřený dopis německému spisovateli Heinrichu Böllovi přinesl procesu mezinárodní pozornost a režim se zalekl. Ze čtrnácti obviněných (v pražské větvi procesu) nakonec na pokyn ministra vnitra soud odsoudil „jen“ čtyři. A jak je dostatečně známo, z prolnutí několika různých světů – až do tohoto procesu navzájem spíše izolovaných – vzniklo pozoruhodné společenství Charta 77.
Petruška se k prohlášení Charty připojila hned v první vlně. Období následující po zveřejnění dokumentu v lednu 1977 popisovala jako „zavalující“. Reakce režimu byla po zaváhání při procesu s Plastiky až překvapivě ostrá: zatčení organizátorů a čelných představitelů, smrt Jana Patočky po osmihodinovém výslechu, štvavé články v tisku. S pronásledováním musel počítat každý signatář.
Petrušku už dřív čas od času zvali na StB, teď ale byly výslechy častější. Záhy po podpisu Charty ji sebrali na ulici a odvezli na Ruzyň:
„Dožadovali se, abych jim řekla, kdo mi to dal podepsat. Já jsem říkala: ‚No to jste uhodli!‘ ‚Ale my vás můžeme zavřít.‘ Já říkám: ‚To mě nemusíte poučovat, to já vím.‘“
Perzekuce chartistů vedla už v roce 1978 ke vzniku Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Zatímco schůzky „velkého VONSu“, na kterých se vedly „státnické“ debaty, se konaly u Bendů, v Petruščině bytě se každý týden scházela ediční komise. Ta sepisovala takzvaná sdělení – zprávy o jednotlivých případech politického pronásledování.
„Poseděli tam, já jsem jim vařila čaj a dělala chlebíčky nebo už nevím co – možná to bylo i bez chlebíčků. Chodila tam Ottka Bednářová, Vašek Malý, samozřejmě Petr Uhl a ještě asi dva nebo tři lidi. Pak mi tam nechali prázdný hrnky a ty papíry, abych je přepsala na stroji a poslala, kam bylo potřeba. Takže jsem dělala něco jako písařku.“
V roce 1979 bylo šest hlavních představitelů VONS (Uhl, Havel, Benda, Bednářová, Němcová a Dienstbier) odsouzeno k trestům odnětí svobody od dvou do pěti let. Místo nich nastoupili noví členové a na jejich činnost navázali. Petruška Šustrová už rozhodně nebyla jen písařka. Podílela se na vydávání Infochu (Informací o Chartě) a na tvorbě samotných sdělení VONS měla v této době zřejmě hlavní podíl.
Občané druhé kategorie
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let rozjelo ministerstvo vnitra akci Asanace, v jejímž rámci se Státní bezpečnost snažila dotlačit disidenty k emigraci. Používala přitom hrubého násilí, vloupávala se do bytů, přepadávala a mučila při výsleších.
Petruška Šustrová vzpomínala na jeden ze svých výslechů těmito slovy: „Řekli, ať si stoupnu do kouta. A já blbec jsem se tam postavila – nevím, co se ve mně probudilo, nějaká poddanská povaha. A oni chodili za mnou a mlátili do plechové skříně pendrekem. Což jsou docela rány. Tak jsem fakt měla strach, protože jsem věděla, co se stalo jiným. Potom že teda jdeme. Tak jsme šli a Šimák mi hodil občanku na zem.“
„Jak jsem se sehnula, kopnul do mě, takže jsem upadla. Vstala jsem a odkráčela úplně roztřesená hrůzou.“
Petruška v té době přišla o své poslední zaměstnání: z pošty ji vyhodili nedlouho po podpisu Charty a po roce 1982 už nemohla být ani uklízečkou. Živila se přepisováním textů, něčím přispěl manžel a něco málo mohla poslat maminka ze Švýcarska. Velké nároky na živobytí neměli a byli zvyklí žít jako „občané druhé kategorie“.
V roce 1985 se pak stala jedním z mluvčích Charty, od té doby měla estébáky doslova za patami. „Jdete po ulici a krok za vámi jdou dva chlapi. Lidi koukaj, co to je za blázinec – jako by si člověk vedl dva estébáky na špagátě. Jednou jsem šla někam něco koupit a oni mě sebrali na ulici. ‚Půjdete s náma.‘ Já říkám: ‚Nepůjdu, musím domů.‘ ‚Půjdete.‘ Stojíme tam, dohadujeme se, začali se scházet lidi. Ten jeden estébák se otočil a říká: ‚Ta paní kradla v samoobsluze.‘ Myslela jsem, že puknu vzteky!“ líčila scénu, po které se prý zařekla, že už příslušníkům Státní bezpečnosti nepoví ani slovo – a u výslechů pak už vždy jen mlčela.
Na jaře 1989 si na naléhání Ivany Tigridové podala žádost o pas a ke svému úžasu ho dostala. Poměry se přece jen začínaly uvolňovat. Tou dobou spolupracovala s časopisem Střední Evropa, o středoevropská témata se zajímala, a tak vyrazila nejdříve na koncert do Maďarska a pak i na konferenci do polské Vratislavi. Polsko jí přirostlo k srdci a nikdy už ho pak nepustila ze zřetele.
Do Prahy se vrátila 5. listopadu 1989, a když si večer na redakční radě VONS chtěla připít na to, že režim padne, byla prý za blázna. O dva týdny později bylo všechno jinak.
V každém člověku je více poloh
Samotného 17. listopadu se neúčastnila, šlo ostatně o akci Socialistického svazu mládeže (SSM), k němuž chartisté neměli důvěru. Záhy poté se ale vrhla do víru dění, 18. listopadu byla spolu s Janem Rumlem, Ivanem Lamperem a dalšími u založení Informačního servisu, který od 21. listopadu podával nezávislé informace a později se přeměnil v Respekt. „Úplně první článek do Informačního servisu jsem psala já. Jmenoval se ‚Propusťte politické vězně‘ – to už jsem měla nacvičený.“
Po převratu zasedla v občanských komisích prověřujících bývalé estébáky, což prý nebylo vůbec příjemné.
„Začala jsem si připadat jako ty prověrkové komise někdy v padesátých letech. Bylo to celý hnusný.“
Z nepříjemných pocitů ji prý vyvedl Václav Benda. „Říkal: ‚Prosím tě, posíláš snad ty lidi na popravu nebo do kriminálu? Vždyť jenom chceš, aby už nedělali práci, která už se snad, proboha, dělat nebude.‘“
V letech 1990–1992 působila jako náměstkyně federálního ministra vnitra Jána Langoše. Spolu s Janem Rumlem se podílela na lustracích včetně přípravy lustračního zákona. Později měla za to, že i když někteří bývalí příslušníci a spolupracovníci StB byli dehonestováni zbytečně, vypořádali jsme se s bývalou tajnou policií nejlépe ze zemí bývalého komunistického bloku, snad s výjimkou NDR. Reorganizace ministerstva vnitra, lustrace a nakonec i zveřejnění seznamů bývalých agentů StB – nejprve v ne zcela spolehlivých tzv. Cibulkových seznamech – podle ní „pročistily vzduch“ a přispěly ke změně atmosféry.
Po dvou letech práce z ministerstva vnitra ráda odešla. Nechtěla prý být „papalášem“, neměla politické ambice a vadilo jí, že se jako politička nemůže zcela svobodně vyjadřovat. Vrátila se k novinařině, znovu psala pro Respekt i časopis Střední Evropa, později pracovala pro Český deník a Lidové noviny, spolupracovala s Českým rozhlasem. V roce 2008 ji senátoři zvolili do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a o pět let později se stala její předsedkyní. K činnosti ÚSTR měla výhrady: jeho smyslem podle ní nemělo být ukazovat prstem na ty, kteří se provinili, ale snažit se pochopit fungování totalitního režimu v jeho každodennosti.
„Václav Havel v Moci bezmocných píše, a to je, myslím, velmi hluboký postřeh, že posttotalitní společnost – má na mysli společnost normalizace – udržovali právě ti lidé, které režim vlastně utiskoval. Že oni s tím nesouhlasili, ale byli to oni, kdo režim držel. Čili jediná cesta je podle mě vzdělávat o historii tak, aby to nebyl mýtus o hrdinech a vrazích. Protože to je málo. Většina lidí nejsou ani hrdinové, ani vrazi. Lidský příběh je přece daleko složitější než jedno hrdinství, jedna zrada. V každém člověku je těch poloh víc a ve společnosti také,“ byla přesvědčena bývalá chartistka a disidentka, novinářka, publicistka a překladatelka Petruška Šustrová.
