„Máma na mě čekala před školou, a už se mě nedočkala. Vůbec nic rodičům neřekli. Ničemu jsem nerozuměla, ale jsem provokatér odjakživa, takže jsem první den držela hladovku a dělala jim i jiné naschvály,“ popisuje Marie Ronešová, jak se v roce 1954 ocitla v dětském domově v Krnsku u Mladé Boleslavi.
Skutečný důvod, proč se zde ocitla, se nikdy nedozvěděla. „Celé se to stalo na základě rozhodnutí lidového soudu, kde pořád dokola tvrdili, že máma není schopná se o mě postarat. Rodiče nebyli ani alkoholici, ani narkomani. Táta se každý rok odvolával, ale soud si vedl svou, že když je táta v práci, máma není schopná se o mě postarat. Že neuměla moc vařit a uklízet? Ale takhle žilo spousta lidí a nebyl důvod jim odebrat dítě a dát ho do dětského domova.“
Šestiletá Marie marně doufala v zázrak: „Modlila jsem se, aby mě Bůh vysvobodil z děcáku, ale nic se nedělo, tak jsem postupně poznávala, že musím spoléhat jenom sama na sebe.“ Postupně tak musela přivyknout polovojenskému režimu:
„Nástup, ve dvojstupu odchod do koupelny, ve dvojstupu odchod do jídelny, jeden oddíl asi po třiceti dětech – pět oddílů od první do páté třídy.“
Na prázdniny ji sice pouštěli domů, ale v září se vždy musela do dětského domova vrátit: „Koncem srpna jsem už zase s hrůzou čekala, kdy si pro mě přijedou.“
Místo pěstounů velkokapacitní „děcáky“
Zatímco v roce 1948 žilo v dětských domovech v Československu jen okolo 1400 dětí, po nástupu komunistů k moci se tento počet razantně zvýšil. Už o dva roky později to byl téměř šestinásobek. A v roce 1960 žilo v ústavní péči celých dvacet tisíc dětí. Velkokapacitní dětské domovy vznikaly v zestátněných zámcích a zrušených klášterech, menší zařízení byla považována za nehospodárné plýtvání státními prostředky.
Pěstounskou péči komunisté odmítali stejně jako sociální práci, která by rodinám v krizi pomohla vypořádat se s problémy a lépe se postarat o své děti. „V socialismu nic takového není zapotřebí,“ znělo obvyklé heslo. Jediným receptem na jakékoli, byť domnělé rodinné selhání se stalo odebrání dítěte a jeho umístění v dětském domově.
Tak tomu bylo i v případě Marie Ronešové, která strávila v dětských domovech sedm let, přestože rodiče u soudu bojovali o její navrácení domů, navštěvovali ji a posílali jí dárky. Postupně se v drsném prostředí „otrkávala“. Naučila prát se s dívkami i s kluky, byla zvolena velitelkou své světnice. Nakonec jí v mysli uzrál plán, jak se osvobodit.
„Když jsem viděla, že si s tím dospělí neporadí, že jsem pro ně pořád jenom nějaká ‚nezletilá‘, vzala jsem to do svých rukou.“
V zimě začala chodit rozepnutá a záměrně onemocněla. Vychovatelky nic nezaregistrovaly a nechaly ji chodit do školy. Když pak ale Marii přijela navštívit matka, hned si všimla jejího kašle a horečky a odvezla ji k lékaři. „Tam jsme se dozvěděly, že mám zápal plic, a později i to, že mě nechali přechodit spálu. Máma se na místě rozhodla, že už mě tam zpátky nedá a vzala mě domů do Prahy. Už to mohla odůvodnit.“ Následovala závěrečná soudní bitva, která tentokrát skončila úspěšně. Marie se jako třináctiletá konečně mohla vrátit do svého, byť nijak ideálního domova.
Rodiče za mříže, děti do ústavu
Průzkum z roku 1951 ukázal, že pouze čtyři procenta dětí žijí v dětských domovech kvůli nezájmu rodičů. Nejčastějším důvodem svěření do státní péče bylo „zaměstnání rodičů, které brání řádné výchově dětí“, „selhání ve výchovné péči“ nebo „poskytnutí špatných vzorů“. Důvody k odebrání dítěte z rodiny byly v zákoně formulovány tak vágně, že se snadno mohly stát další hrozbou pro odpůrce komunistického režimu. V ústavech často končily děti politických vězňů.
To byl i případ Josefa Sorbana, jehož otec byl v roce 1952 zatčen za ilegální převádění lidí na Západ a odsouzen na patnáct let. O rok později zavřeli i maminku. Přestože pětiletý Josef měl babičku v Žilině, poslali ho do domova pro předškolní děti v Chotěboři a o rok později ho přesunuli do domova pro školou povinné děti v Holicích. Josef Sorban na něj vzpomíná:
„Jako nejmladší jsme byli šikanováni těmi staršími. Vychovatelky se o nás moc nestaraly.“
Josefova matka si po roce a půl hladovkou vynutila informaci, kde se její syn nachází. Poté si pro něj přijela babička ze Žiliny. Ta byla členkou KSČ, a tak využila svých známostí a po třech měsících získala vnuka do své péče. Teprve ex post se ukázalo, že jedna z učitelek ze školy, kterou Josef začal navštěvovat, už měla potvrzený souhlas k jeho adopci.
„Všichni se mě štítili“...
Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte ho.
