S operativním pracovníkem Státní bezpečnosti Luďkem Olexou se scházel zhruba jednou měsíčně. Někdy si od něj vzal i peníze. O chvíli, kdy estébákům na spolupráci kývl, sám říká: „Bylo jasně dané, že já teď mám na výběr.“ A přiznává, že odmítnout se bál. „Jsou lidé, kteří na to mají náturu. Já jsem se odhadl – a myslím, že správně – že kdyby na to šli tvrdě, tak ze mě dostanou i věci mnohem škodnější. Po čase to člověk bere jako takový málem neškodný společenský kontakt.“
Nemám náturu na skok pod vlak
Na jaře 1981 jste přistoupil na to, že budete donášet Státní bezpečnosti. „Dne 2. dubna bylo se jmenovaným provedeno profylakticko-rozkladné opatření formou pohovoru. Vzhledem k vytvoření příznivé situace byla provedena okamžitě verbovka,“ zapsal estébák Luděk Olexa. „Nabídnutou spolupráci jmenovaný bez výhrad přijal.“ Vybavujete si ten den?
Velmi dobře. Policajti mě doma vylomcovali někdy v pět ráno a odvezli na normální policejní služebnu. Vypadalo to, že se mě chystají vyšetřovat kvůli vyloupení lékárny a drogám, s tím jsem opravdu neměl nic společného. K tomu ale nedošlo, odvezli mě do Bartolomějské, kvečeru na ministerstvo vnitra a nakonec do Ruzyně. Výslech byl Státní bezpečností veden velice tvrdě, tedy tvrdě na slovní úrovni. Lékárnu mi připomněli jen letmo. Ve skutečnosti jim šlo o „maření státního dozoru nad církvemi“, to byl tehdy takový termín, a dokonce o organizované maření.
Co tím myslíte?
S farářem u jezuitů na Karlově náměstí jsme se v pozdních 70. letech domluvili, že budeme jednoho člověka o generaci staršího, než jsem já, připravovat ke kněžství, já budu mít při přípravě na starost filozofii. Nespočetněkrát jsem byl u něj v bytě. Vyvrcholilo to tím, že jedno ze sezení s ním bylo – z důvodu utajení – v nějakém hudebním nahrávacím studiu. A já blbec to měl za normální.
Byly z toho nějaké potíže?
Veliké. Státní bezpečnost měla díky tomu kvalitní nahrávku rozhovoru, který nebyl jen odborný. Padla třeba otázka, jak se to udělá s „dimisoriálkami“. To je termín z církevního práva označující písemný dokument, že byly splněny všechny předpoklady pro vysvěcení na kněze. Ta nahrávka byla součástí dokumentů, kterými mi dokazovali, že mě mají v hrsti.
Tím vás zlomili ke spolupráci? Hrozili, že za to půjdete do vězení?
Jedinou výhrůžkou, která výslovně padla, bylo, že někteří skončili na dně Macochy, nejenom na Ruzyni, a že by se to mohlo stát i mně. Říkali: ‚Víte, že za maření státního dozoru nad církvemi je…‘ – a teď já už nevím ty roky trestu. ‚A když je to maření organizované, tak je roků o moc víc!‘ Ukazovali mi fotky, nějaké písemné dokumenty, pustili mi nahrávku z toho hudebního studia o dimisoriálkách. Věděli, že to nebyl první případ, znali i jména dalších lidí, které jsem připravoval ke kněžství. Ke konci přišel ten člověk, co se představoval jako „Luděk“ a se kterým jsem se později pravidelně vídal. Asi to byl Luděk Olexa, kterého jste mi ukazovala na fotce. Byl za „toho hodného“, tvářil se, že mě ze situace vyseká. Bylo jasně dané, že teď mám na výběr.
Na výběr mezi tím, že buď půjdete do vězení, anebo se Státní bezpečností začnete spolupracovat? Jak jste v tu chvíli uvažoval?
Jak chcete v takové situaci uvažovat? Mám z toho útržkovité vzpomínky jako z nějakého flámu, pamatuji si jednotlivé epizody. Potom si vybavuji, jak jsem šel někdy ve dvě hodiny v noci pěšky z Ruzyně, a to si pamatuji velmi podrobně. Říkal jsem si: nemám náturu, abych teď došel ke kolejím a skočil pod vlak. Sice by to bylo asi nejrozumnější, ale na to prostě nejsem. Vyspím se, pak si dám kafe a všechno teprve uvážím. Druhý den jsme byli s kamarádem na výletě, ze srandy jsem si na to vzal triedr na pozorování. Na pozorování ptáků.
Jak se člověk cítí den poté, co kývl na spolupráci s estébáky?
Moje pocity odpovídaly tomu, jak jsem tu dobu prožíval: normalizaci jsem bral jako součást konce světa, kdy už je všechno stejně postavené na hlavu. Byla to součást jakéhosi apokalyptického dění těch let – ne, že bych v náboženském smyslu čekal konec světa – let, kdy je v zásadě všechno v pytli. Politika je v pytli kvůli normalizaci, církev je v pytli, protože je to samý debil a podrazák, a vůbec všechno je v pytli. Jaro 1981 bylo krajně nešťastné načasování. Krátce předtím jsem ztratil jakoukoliv důvěru v církev, skončily mé bláznivé akce pro její nápravu, a také ve většinu lidí, i těch blízkých. Nebyl jsem v dobré kondici, byl jsem zralý na nešťastný konec. Tak co… Tak jdu na výlet s triedrem pozorovat straky – co taky jinak mohu dělat, nechci-li skákat pod vlak. Ale tím hlavním důvodem, proč jsem tehdy nebyl tvrdší, bylo, že to nemám v povaze. To o sobě vím, špatně bych pak dopadl, to je pro jiné typy lidí. V té době jsem si totiž začal myslet, že devadesát procent lidí jsou fízlové. Zároveň jsem si říkal: nemohu na ně být zlý, nemám jistotu, a za druhé k tomu mohli přijít stejně jako já. Nemusí to dělat ze zlé vůle.
Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
