Vladimír Bernát (1927–2020) byl mohelnický rodák. Ve městě se narodil a také v něm o mnoho let později zemřel. Město se během té doby několikrát proměnilo, postupné změny nastaly už ve druhé polovině 30. let, kdy se k moci drali nacisté. Vztahy mezi mohelnickými Němci a českou menšinou se začaly vyostřovat.
V říjnu 1938 vstoupila do města vojska wehrmachtu. Mohelnice totiž po mnichovské dohodě připadla pod správu nově vzniklé Sudetské župy (Reichsgau Sudetenland) patřící pod nacistické Německo, v tu dobu byla již většina mohelnických Čechů na útěku do vnitrozemí. Ve městě zůstalo jen asi dvacet českých rodin a Bernátovi byli jednou z nich.
Ve třinácti do dobytčáku
Po prázdninách v roce 1941 Vladimír dostal předvolání k nucenému nasazení. Když se za ním zavřely vrata dřevěného vagónu pro dobytek, bylo mu třináct let: „Byly to prasečáky vystlané slámou a narvané lidmi. Záchod byl jenom díra a prkénko, co se na něm sedělo.“
Úřady Vladimíra přidělili na práci v pekárně, kde musel jen za stravu a nocleh dřít od rána do večera. Za necelý rok se na něj usmálo štěstí – díky ekzému se dostal zpět domů. Ale to nemělo dlouhého trvání.
Vladimír Bernát nastoupil jako řeznický učeň v německé obci Deutsch Liebau (dnes Libina). Majitel ovšem musel narukovat do války, a tak Vladimír přešel do řeznictví Hermanna Kauera tamtéž: „Využíval mě úplně a musel jsem pracovat od rána do večera. Byl to ryzí Němec, který nesnášel cizince.“
Pustina
V listopadu 1944 přišel další povolávací rozkaz – tentokrát na kopání zákopů před postupující sovětskou armádou v hornoslezském Neisse (dnešní Nisa). Vladimír Bernát dostal německou uniformu a jako vyučeného řezníka ho z kopání přeřadili na porážení prasat pro polní kuchyni. Město dunělo střelbou a výbuchy. Asi po měsíci obklíčení Sověti sedmnáctiletého Vladimíra vytáhli z úkrytu a spolu s dalším tisícem zajatců hnali k železnici, kde už čekal přistavený vagon pro dobytek. Ten se rozjel na Východ.
Zajatci pak museli každý den tvrdě pracovat. Žili v otřesných podmínkách. „Když šel v noci někdo na záchod, už se na svoje místo na pryčně, kde jsme se tísnili po desítkách, nedostal,“ vypravuje Vladimír Bernát.
Jednoho dne strážné přepadli banderovci a do jednoho je postříleli. Vězni tak měli možnost utéct, jenomže se nacházeli v sibiřské pustině: „Mohli jsme zdrhnout, ale kam? Kam….?“ Propuštění se dočkal v prosinci 1949 po pěti letech věznění.
Doma mě vnímali jako vraha
Rodina přijala Vladimíra Bernáta s obrovskou radostí – už léta jej považovali za mrtvého. Okolí však takovou radost nesdílelo: „Všichni se na mě dívali jako na vraha. Věděli, že jsem prošel ruským zajetím a že jsem se vrátil z Německa. Na úřadě se mnou jednali jako s dobytkem,“ vzpomíná Vladimír Bernát, který musel jako „politicky nespolehlivý“ narukovat k Pomocným technickým praporům. A znovu se ocitl v dolech a v podzemí stejně jako v sovětském lágru.
Vladimír Bernát pak celý život pracoval na dělnické pozici v Moravských elektrotechnických závodech u Mohelnice. Na závěr dodává svoje životní motto:
