Příběhy

V týmu kazatele a sociálního pracovníka Přemysla Pittra se pokusila o nemyslitelné. Po válce pečovala dohromady o židovské děti z koncentračních táborů a německé děti z internačních táborů.

Komunistický režim nenáviděl Otakar Raulím až do konce života. V roce 1949 poznal jeho zrůdnost ve smutně proslulém Domečku na Hradčanech, kde Státní bezpečnost vyslýchané krutě mučila.

Vražda místního komunistického funkcionáře roku 1951 se stala záminkou k rozpoutání teroru proti středočeským sedlákům. Desítky lidí, kteří se setkali s údajným západním agentem Slepičkou, skončily v kriminálech.

Když sedmnáctiletého Emila trýznili v Kounicových kolejích, jeho babička a maminka s malým bratrem se vydaly 30. května 1945 na tzv. brněnský pochod smrti. Třicet tisíc německých žen, dětí a starých lidí šlo v horku bez přestávky, jídla a pití k rakouským hranicím.

Vzpomínky z Prahy, nechť jsou Ti nejhezčí, napsala Iva Jarošová 30. května 1945 na zadní stranu své podobenky a věnovala ji Josefu Kapelovi, devatenáctiletému židovskému chlapci, kterého po osvobození přivedl do Prahy její tatínek František Jaroš.

Studentky učitelství Květa Axmanová a Věra Kristová zorganizovaly v létě 1946 záchranu 45 dětí z Údolí smrti. Paměti národa se podařilo vypátrat pět z nich. Domnívaly se, že se jednalo o oficiální akci organizovanou vládou.

Věra Biněvská-Holuběva patřila mezi nejmladší vojačky v 1. československém armádním sboru v SSSR. Ve čtrnácti se účastnila jako radiotelegrafistka bojů na Dukle. Její starší sestra Vanda se stala jednou ze dvou žen-snajperek čs. sboru.

Adolf Eichmann zodpovědný za vyhlazování Židů prohlásil: „Necítím se být vinen.“ Jeho oběti si hrůzné břemeno ale nesly po celý život. Paradoxně často mělo podobu nevyslovitelné viny.

Čin dvou olomouckých studentek, které nebyly lhostejné k zoufalé situaci dětí ve zničených obcích na východním Slovensku, patří k neznámé česko-slovenské historii. Díky uchovanému svědectví Květoslavy Bartoňové ho můžete 75 let po konci války objevit.

Židovskou maminku Richarda Husche čekala po návratu z Terezína strašná zpráva: jejího německého muže umučili a zastřelili sousedé. Poté ji se čtyřmi dětmi internovali v táboře pro Němce. Příběh Richarda Husche vypráví o poválečném násilí a vyřizování účtů.

Rozpoutali bouři nevídaných a neslýchaných ukrutností, postihla je nelítostná vichřice hněvu. Nacismu a Hitlerovi oddaní Němci v bývalých Sudetech Sovětskou armádu nevítali. Před 75 lety měli oprávněné obavy o své životy i majetek.

Letošním připomínkám konce druhé světové války předcházelo na počátku dubna odstranění pražské sochy maršála Koněva. Ruská oficiální místa reagovala výhrůžkami a vůbec počínáním, které lze z mnoha důvodů označit za nehorázné.

„Jednoho dne v květnu 1945 jsem se vzbudil a v Terezíně nebyl vidět nikdo v uniformě. Bylo možné odsud odejít – ale vzhledem k tomu, že byla tyfová karanténa, to doporučováno nebylo,” vzpomínal Hanuš Hron na osvobození Terezína 8. května 1945.

Dne 26. října se dožívá sta let paní Marie Dubská, patrně poslední žijící přímá účastnice bojů o Staroměstskou radnici během květnového povstání v roce 1945.

V Janovicích nad Úhlavou měli připravenou slavobránu pro Sověty. Osvobození přišlo nakonec 6. května z druhého směru. Američtí vojáci přijeli unavení, ale šťastní. Euforie Janovických je strhla, jak píše Daniela Benešová, které v té době bylo patnáct let.

Když Vladimír Brabec před 75 lety uslyšel rozhlasovou výzvu k obraně Prahy, vyběhl do ulic stavět barikády. Zapojil se do skupiny řízené motocyklovým závodníkem Frantou Juhanem a tlumočil jednání s Vlasovci, kteří bojovali po boku povstalců.

Z Pražského povstání 5.-9. května 1945 se stávají heroizované oslavy hrdinství, neohrožené statečnosti a obětavosti Čechů na konci války. Podle pamětníků se skutečné hrdinství takovými obecnými patetickými frázemi snižuje.

Sám o pravdu usiloval celý život jako filozof i jako společensky angažovaný člověk. Inspirativní myslitel, jeden z prvních mluvčích Charty 77 a organizátor bytových seminářů zemřel 28. dubna krátce před svými 93. narozeninami.

Gene Deitch a Zdeňka Najmanová byli jako Romeo a Julie studené války. Ona pracovala pro studio Bratři v triku v komunistickém Československu, on přijel přímo z hollywoodské továrny na sny. Z jejich setkání vzešla životní láska i mnoho krásných animovaných filmů.