Druhá světová válka

Vztahy našich dvou sousedních zemí dnes opět procházejí neklidným obdobím. Před časem jsme přinesli komentář k tématu polských požadavků na reparace vůči Německu. K otázce se vracíme článkem polského historika Stanisława Żerka.

Na prahu své dospělosti dostala Anna Hejdová povolávací rozkaz do Třetí říše. Během druhé světové války bylo nuceně nasazeno asi půl milionu Čechů a ona k nim patřila. Minimálně šest tisíc z těchto totálně nasazených přišlo o život.

Vasil Timkovič by se v březnu dožil stovky. Při našem posledním setkání už zuřila válka na východě. Komentoval ji jednoznačně: „Ukrajinci bojují za svoji svobodu, za svoji vlast, jako my jsme bojovali! Vzkažte jim, ať se rvou do poslední chvíle! Musí vyhrát!"

Štědrý večer za druhé světové války měl mnoho podob. V protektorátu lidé strádali nedostatkem potravin, v nuceném nasazení a na frontách navíc i steskem po domově. A strachem, že už nikdy neuvidí své blízké.

Otázka válečných reparací se ve vztazích mezi Polskem a Německem vynořuje celých minulých třicet let. V současnosti se o nich mluví nejhlasitěji od roku 1990. A zrovna ve chvíli, kdy Berlín a Varšava potřebují spolupracovat při pomoci Ukrajině proti ruské agresi.

Baranova je klidná ulice na pomezí pražských Vinohrad a Žižkova, lemují ji činžáky postavené v první polovině 20. století. Za názvem najdeme příběh rodiny přesvědčených komunistů. Kdo tedy byl onen Baran? Mnoho lidí to nejspíš neví...

Gestapáci podezřívali v červnu 1942 obyvatele malého jihočeského městečka, že ukrývají parašutisty. Desítky lidí skončily na popravišti nebo v koncentračních táborech. Zabíjelo se zde i v květnu 1945, městečko během války přišlo o desetinu obyvatel.

Tři příběhy, tři osudy. Spojuje je místo narození – středočeské Lidice. A také skutečnost, že jako jedny z mála lidických dětí vyhlazení vesnice přežily. Nacisté si je vybrali k „poněmčení", ale své plány naštěstí nestihli uskutečnit…

Za války se zakoukaly do československých vojáků, sloužících v Británii. Po válce s nimi odešly do Československa. V komunistickém státě se ale z jejich mužů – hrdinů stali „imperialističtí špioni”.

Prlov, Ploština, Juříčkův mlýn v Leskovci… místa, kde se nacisté mstili českému obyvatelstvu za pomoc odbojářům. Místa, která jsme mohli před časem navštívit s lidmi z Klubu přátel Paměti národa, a setkat se tu se svědkem tehdejších událostí Janem Hronkem.

„Bát se? Na to jsme neměli čas,“ odpovídal Tomáš Lom na otázku, jestli při válečných letech ve službách britské RAF někdy cítil skutečný strach. Příslušník československé 311. bombardovací perutě zemřel ve středu 23. června 2021.

„Proč se vracíme k pohnutým dějům a urputným zápasům minulosti? Protože milujeme budoucnost!“ přečte si návštěvník, vstupující do tzv. Památníku Pečkárna. Honosná budova bývalého Petschkova paláce neblaze proslula během druhé světové války.

„Nech mě být, mami, já chci spát,” odháněla osmiletá Hana Reinwaldová svou maminku, když ji objímala před usnutím 9. června 1942. Druhý den musela její matka nastoupit do transportu. Už se nikdy nesetkaly.

Československá obec legionářská vznikla 22. května 1921. Sdružovala vojáky bojující v první světové válce za dosud neexistující Československo. Zrušili ji nacisté i komunisté. V roce 1991 ji obnovili veteráni ze západní fronty.

Dne 19. dubna 1943 vpochodovali nacisté do varšavského ghetta, aby ho zlikvidovali jako dárek k Hitlerovým 54. narozeninám 20. dubna. Jejich plán nevyšel. Obyvatelé ghetta povstali a obrovské přesile dokázali vzdorovat až do 16. května.

Život Rostislava Čapka, který dnes slaví devadesátiny, nebyl jednoduchý. Oženil se s dcerou „soudně uznaného kolaboranta“, který se měl podílet na zákřovském masakru. „Měli jsme dvě děti, byli jsme šťastní, i když se ta otázka Zákřova pořád vracela,“ říká.

Balvan v lese nad valašskou obcí Hutisko proměnili místní v pomník manželky prvního československého prezidenta za její pomoc chudému kraji. Příběh pomníku připomíná také statečnost beskydských odbojářů v době nacistické okupace.

Rodák z Rapšachu u rakouských hranic se rozhodl, že nebude Čechem, ale odmítl bojovat v německé armádě. Za to ho Němci zavřeli do Dachau. V roce 1953 se ocitl v lágru znovu, pomáhal totiž lidem přes hranice.

Obyvatelé Kunčic a Orlice se starali několik měsíců o desítky válečných zajatců — převážně Rusů, ale i Francouzů, Angličanů a Jugoslávců, kterým se v zimě 1945 podařilo uprchnout z pochodů smrti.