Příběhy

„Sice mám tady v Bavorsku dva domy, ale doma se cítím v Česku,“ říká osmdesátiletá Rosemarie Kraus. Narodila se v Chlumci u Ústí nad Labem a její dědeček Franz Dvořák byl synovcem skladatele Antonína Dvořáka.

Květa Běhalová za války pálila „neárijské“ doklady železničních zaměstnanců, během pražského povstání pronikla do německého vlaku. Po válce se nechala přesvědčit ke vstupu do komunistické strany. Definitivní vystřízlivění přinesla srpnová okupace roku 1968.

Jak vnímali srpnovou invazi pamětníci, kteří v roce 1968 byli ještě dětmi nebo teenagery? Jejich vzpomínky se navzájem liší mírou dramatičnosti i tím, nakolik událostem okolo sebe mohli porozumět. V jednom se ale shodují: 21. srpen 1968 jim změnil život.

Michael Kocáb se vždy považoval za hudebníka. Politikem se stal neplánovaně. V listopadu 1989 zprostředkoval klíčová jednání mezi komunisty a opozicí. Hned poté se ujal možná nejzásadnějšího úkolu té doby: co nejrychleji vyprovodit sovětské okupanty.

„Přesně o půlnoci 21. srpna jsem překročil hranici. Jak podle švýcarských hodinek...“ říká polský podplukovník ve výslužbě Henryk Wrona. Jel v čele 11. tankové divize a hranici překročil při invazi pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa jako první Polák.

Antonín Pavel Kejdana žil od roku 1958 v tajné řeholní komunitě. Musel manuálně pracovat, jen ve volném čase mohl studovat filozofii, řečtinu, dogmatiku. Sotva přijal první řeholní sliby, odvezli ho v roce 1961 z výslechu rovnou do vazební věznice.

Tomáše Radila ve věku 13 let deportovali s celou rodinou do Osvětimi. Zatímco velká část příbuzných se odtamtud nikdy nevrátila, pamětník se dočkal osvobození. Několikaměsíční osobní zkušenost s nacistickou genocidou jej ovlivnila na celý život.

Synagoga byla v plamenech a hrnul se z ní štiplavý dým. Nocí se ozýval praskot a řinčení skel. Město zdobila téměř půl století. Byla noc z 15. na 16. března 1939, první noc a den nacistické okupace Československa.

Vladimír Bohata sloužil na začátku padesátých let v útvaru Javor, který měl na starosti ochranu vysokých stranických činitelů. Bezpečnost předního komunistického funkcionáře Rudolfa Slánského zajišťoval až do jeho zatčení.

Bohatá židovská rodina Edith Landesmann žila na „slunečné straně“ - ještě před válkou uprchli z protektorátu a poté i v Palestině žili zajištěný život. Nikdo z jejich českých příbuzných ale válku nepřežil. Ve zničené Evropě slunce pro Židy na dlouhou dobu zapadlo.

Zkušenost války ho přivedla k medicíně i do řad komunistické strany. To druhé byl omyl a rozpoznal ho záhy, medicíně naopak zůstal věrný. Vladimír Beneš, jeden ze zakladatelů české neurochirurgie, zemřel ve věku sta let.

Zdeněk Růžička z Ivančic získal na letní olympiádě v Londýně 1948 dva bronzy, a byl tak nejúspěšnějším československým gymnastou v soutěžích jednotlivců. Připomeňme si jeho strhující sportovní i osobní příběh. 

Herec, kabaretiér, dramatik, spisovatel, textař, režisér, moderátor a zpěvák zemřel 18. července 2021 večer po děkovačce ve svém domovském divadle v Bratislavě. O šest let dříve svěřil svůj příběh Paměti národa.

„Umění nakazilo kubánskou společnost virem touhy po svobodě,“ nechal se v květnu 2021 slyšet kubánský disident Manuel Cuesta Morúa v rozhovoru pro nezávislé Radio Martí. To však ještě netušil, co přinesou letošní červencové dny.

Katolické kostely v Rozhovicích na Chrudimsku nebo v Mistrovicích v podhůří Orlických hor uchovávají ve svých interiérech pozoruhodná díla vytvořená Vojmírem Vokolkem.

Nechtěl být komunistou, z vojenského pilota se proto po propuštění z dolů stal účetní. Antonín Zelenka zemřel ve věku 94 let.

Jako východní Němka se pokusila překonat železnou oponu v Československu. Neúspěšně. Věznice v NDR pak pro ni byly peklem. Západní Německo ji nakonec odkoupilo za devizy.

„Braňte v ulicích revoluci!“ řekl 11. července 2021 v 16 hodin kubánský prezident (a „diktátor u kormidla“) Miguel Díaz-Canel. Zahájil tak otevřený střet mezi zarytými příznivci myšlenek kubánské revoluce a opozicí. A „kontrarevolucionáři“ hned vyšli do ulic.

Jiří Světlík strávil jedenáct let svého života v kriminálech. V jeho vzpomínkách ale sebelítost nenajdete, zato o černý humor není nouze. Říká, že v lágrech přišly chvíle smutku, ale nikdy se jim prý nepoddal „protože v kriminálu přežívají jen tvrdí chlapi.“