Příběhy

Andrej Stryžak neúnavně pomáhá obětem represí v Bělorusku a kvůli svým aktivitám utrpěl ve svém osobním životě vážné ztráty.  Ale nevzdává se a nevzdá …

Když Němci obsazovali v březnu roku 1939 Pardubice, měla Anna čtyři roky.  „Bydleli jsme nedaleko Masarykových kasáren a němečtí vojáci mě u nich přejeli autem,“ popsala. Měla přijít o nohu, amputace nakonec nebyla nutná.

Erika Brinkmannová pochází se sudetoněmecké rodiny, Zuzana Peterová z česko-židovské. Otec Eriky bojoval za války na frontě jako voják wehrmachtu, Zuzančin byl v pracovním lágru. Po válce první skončil v Jáchymově, druhý se stal obětí procesů 50. let.

Růžena Sojková strávila se svým otcem Josefem Hořejším poslední noc v cele smrti před jeho popravou 7. ledna 1950. Bývalý majitel továrny na kočárky byl odsouzen k smrti jako člen údajné „teroristické bandy“.

„Bát se? Na to jsme neměli čas,“ odpovídal Tomáš Lom na otázku, jestli při válečných letech ve službách britské RAF někdy cítil skutečný strach. Příslušník československé 311. bombardovací perutě zemřel ve středu 23. června 2021.

Dopravní nehody, rvačky v hospodě, kšeftování s benzínem – jen některé z projevů mnohdy nepříjemného soužití se sovětskými vojáky. Čechoslováci vedle nich žili třeba v Mladé Boleslavi, Vysokém Mýtě nebo Frenštátu pod Radhoštěm.

„Na fotkách vidíte ubohost, která pro mne symbolizovala rozpad sovětského impéria,“ říká fotografka Dana Kyndrová, která dokumentovala odchod sovětských vojáků z Československa mezi únorem 1990 a červnem 1991.

Měsíce se děti kvůli Covidu učily distančně z domova. Do online prostředí se přesunuly kroužky i skauting. Přes 2000 dětí se přesto zapojilo do vzdělávacího projektu Příběhů našich sousedů. Jejich práci mapuje aktuální vydání rozhlasových Příběhů 20. století.

Útěchu před totalitou nacházel ve víře. Nakonec strávil patnáct měsíců na Borech a následný rok pod ochranným dohledem. Přišel o poslední zbytky svobody, práci a nakonec i iluze.

Albínu Huschkovi bylo na konci války sedm let a mluvil jenom německy. Byl svědkem tehdejšího nemilosrdného zacházení s Němci. Ze sedmnácti set obyvatel mohlo v Ketzelsdorfu zůstat jen pět rodin, Huschkovi uchránil od vysídlení neněmecký původ maminky.

V mrazech roku 1929 bruslila na Vltavě. Pamatuje si flašinetáře u hřbitovů i osmdesáté narozeniny prezidenta Masaryka. Před válkou chodila do Sokola, v květnu 1945 stavěla barikády. Pražská sokolka Věra Kazdová oslavila sté narozeniny.

Jednoho srpnového dne roku 1965 se na vlnách Jaderského moře houpal nafukovací člun a v něm pět lidí: pětašedesátiletá Marie Fischlová, její dcera Helena Kosková s manželem Ivem a jejich čtyřletá holčička Eva.

Osud Renée Goldové určovaly její židovský původ i katolická víra, útrapy však překonávala i díky své vytrvalosti, smyslu pro humor a dobrým přátelům.

„Proč se vracíme k pohnutým dějům a urputným zápasům minulosti? Protože milujeme budoucnost!“ přečte si návštěvník, vstupující do tzv. Památníku Pečkárna. Honosná budova bývalého Petschkova paláce neblaze proslula během druhé světové války.

„Nech mě být, mami, já chci spát,” odháněla osmiletá Hana Reinwaldová svou maminku, když ji objímala před usnutím 9. června 1942. Druhý den musela její matka nastoupit do transportu. Už se nikdy nesetkaly.

Paní Marie se neusmívá. Na žádné fotografii. Je to dáma nesmírně zkoušená. Na kraji Boskovic stojí bývalá hájovna. Žije v něm jednadevadesátiletá Marie Henzlová, která se během druhé světové války jako čtrnáctiletá dívka zachovala neobyčejně statečně.

Josef Hájek byl jedním z aktérů plzeňských demonstrací rozezlených dělníků ze Škodovky, postižených měnovou reformou. „Vzali jsme velkou oj od vozu a prorazili jsme vrata do budovy,” vzpomíná na první červnový den roku 1953.

Lituji, že jsem byl aktivním nástrojem chybné sovětské politiky, přiznal generál Eduard Vorobjov, který se v srpnu 1968 podílel jako velitel roty na invazi do Československa. Po sametové revoluci velel odchodu okupační sovětské armády z naší země.

„Doufali jsme, že se Češi pod vlivem Američanů nad námi slitují, zvlášť když jsme nebyli politicky aktivní,“ říká Peter Klepsch. „Ale byl to omyl.“ Ví, o čem mluví. V červnu 1945 vykopával hroby pro zabité v postoloprtských kasárnách.