Příběhy

Z vysmívaného děvčátka se špatným kádrovým profilem se vypracovala v uznávanou dětskou neuroložku. Příběh Anny Švehlákové inspiruje i dnes, kdy nám snad nehrozí, že by státní úřady šikanovaly lidi jen proto, že chodí do kostela.

38 obětí. Domy zničené pancéřovými pěstmi a zápalnými granáty. Tak vypadala odveta Němců v obci Javoříčko na Litovelsku. Dnes se o ní mluví jako o moravských Lidicích.

V původním návrhu trestů monstrprocesu z června 1952 pro 17 mladíků, kteří v Heřmanově Městci vylepovali letáky, dokonce byly dva tresty smrti. Před několika dny zde odhalili pamětní desku, která tragickou událost připomíná.

Dominik Duka byl v čele pražské arcidiecéze vystřídán organizátorem předlistopadových křesťanských diskoték a zastáncem ustavičné pastorační činnosti. Jan Graubner má blíže ke konzervativnímu křídlu církve a odmítá jednoduché odsudky. S „pacáky“ mluvil o…. počasí.

Boží mlýny prý melou jistě… Ale pomalu. Často se lidé, kterých se to týká, spravedlnosti za života nedočkají. Je to i případ protektorátního premiéra Aloise Eliáše, kterého před osmdesáti lety nacisté popravili. 

„Byla tam plná místnost estébáků, papalášů z okresu i s jejich šoféry. A na mně ukazovali, jakou mají novou mašinku,“ vzpomíná Bohumil Zhof. Státní bezpečnost ho zatkla již roku 1948 za vydávání protikomunistických letáků.

Kolo ukryté v koupelně, bomba v kuželníku… Rakev s leteckými kombinézami a další, dětská, pohřbená s padákem uvnitř. Bedna, ze které wehrmachtu na východní frontě vypadly vojenské věci vystlané… zase kusy padáku. I malé činy tehdy znamenaly velký risk.

Gestapáci podezřívali v červnu 1942 obyvatele malého jihočeského městečka, že ukrývají parašutisty. Desítky lidí skončily na popravišti nebo v koncentračních táborech. Zabíjelo se zde i v květnu 1945, městečko během války přišlo o desetinu obyvatel.

„V Osvětimi jste si připadali jako v nějakém hororovém filmu, kde jste spíš pozorovatelem než aktérem samotným.“ Kamila Sieglová tři roky putovala po koncentračních táborech, s tou zkušeností se vyrovnávala po celý život. Před několika dny se její příběh uzavřel.

Paní Jaroslava Skleničková, nejstarší žijící pamětnice tragédie, přežila se svou sestrou a maminkou Lidice i útrapy tábora Ravensbrück. Se smrtí svého otce, kterého nacisté zastřelili spolu s dalšími lidickými muži 10. června 1942, se nikdy nesmířila.

V hromadných hrobech na území katastru obce Postoloprty bylo nalezeno 763 mrtvých těl, podle odhadů ale šlo o nejméně 2000 osob. Mezi 27. květnem a 7. červnem 1945 zde došlo k masakrům stovek civilních obyvatel německé národnosti – místních i z nedalekého Žatce.

Putovní výstava představí na Jablonecku osudy deseti místních pamětníků. Významné příběhy spjaté s regionem zpracovali studenti jabloneckých základních škol a gymnázií pod záštitou Paměti národa Severní Čechy.

Nebyly to pouhé milenky či přítelkyně. Všechny věděly, že nějak pomáhají odboji a riskují. Velmi. Tyto ženy stály po boku Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi. Věděly, že nasazují život pro něco, co je přesahuje.

Po dávkách mediální palby letošního kulatého výročí víte o Heydrichiádě všechno? Přesvědčíme vás o opaku. Jak si s atentátem poradili střelci za filmovou kamerou? Čekají vás trailery i celé filmy.

Lidové soubory písní a tanců byly výkladní skříní komunistického režimu. Primáši cimbálových kapel ale zároveň čelili tvrdé cenzuře a šikaně ze strany papalášů z národních výborů.

Za socialismu se nemluvilo o tom, že osvobozování Evropy od nacismu provázela i zvěrstva Rudé armády. Nenávist vůči Němcům nastřádaná za léta hrůz vyústila v největší masové znásilňování v dějinách. V roce 1945 byly postiženy asi dva miliony německých žen.

Heydrich, Gabčík, Kubiš, libeňská zatáčka, stanné právo, Lidice, bitva v kostele, Ležáky… Osmdesát let staré události k nám promlouvají s neutuchající naléhavostí a jsou stěžejní součástí naší národní paměti.

Její hlas, často přehlušovaný drnčením a pískáním socialistických rušiček, byl jedním z těch, které lidem v Československu v době normalizace přinášely svobodné zpravodajství. 26. května slaví 75. narozeniny.

„Narodil jsem se 5. 6. 1934 v Lidicích…“ Prý nezvladatelnému Václavu Hanfovi bylo osm let, když jednotky wehrmachtu ještě za tmy obklíčily vesnici. „Co se děje?! Proč? Kam máme jít?“ Rodiče nacistické vraždění nepřežili.